Dachstein; 2009
Vláďa
Cíl letošní podzimní expedice byl jasný – na Dachstein! Oproti loňské výpravě se počet účastníků rozrostl o dva statné horaly na celkem šest borců připravených na cokoliv. Naši skupinu „vápencových specialistů“ tak tvořili Pepa – hlavní metodik výpravy letos s poněkud slabší kondičkou, Dušan – sportovec, o jehož výkonech kolují již dnes legendy, Robert – motor výpravy, který by však potřeboval mírně promazat, Jakub – házenkář, který se zanedlouho stal srdcem i duší horalem, Karel – jako vždy dobře naložený a vždy s nějakou tou igelitkou po ruce a moje maličkost. Letos jsem se opět úspěšně osvědčil jako hlásič nerealistických časů a plánovač nestihnutelných tras.
Den první – 25. 9. 2009
Odjezd byl naplánován na páteční odpoledne. K přesunu na Dachstein byla připravena dvě luxusní vozidla. Robertův fiat brava pověstný svými kvalitními jízdními vlastnostmi zvláště při vyšších rychlostech (trochu plave řízení) a můj sporťák škoda felicia combi, sice starší ale stále v dobrém stavu. Odjezd obou skupin byl naplánován nezávisle. Robertův tým tvořil jeho brácha Jakub a Dušan. Můj tým Pepa a Karel.
Do mých odjezdových plánů zasáhnul výrazným způsobem Karel, který musel během asi jedné hodiny sehnat a připravit si vše, co potřeboval na cestu, neboť byl v předchozích dnech odvelen na stavbu. Původní start v pět hodin byl posunut na šestou, později pak sedmou hodinu. Robert tak nečekal a naše setkání bylo dohodnuto až u Halštatského jezera. S Pepou jsme na Karla vyčkali ve vestibulu stanice Opatov. Před Karlovým příchodem jsme se sázeli, zda bude mít Karel sebou nějakou tu svou legendární igelitku (v celém Rumunsku při přechodu hor i návštěvě měst měl vždy alespoň jednu po ruce). Karel nás nezklamal a na sraz se přihnal s jednou zánovní igelitkou.
Odjezd byl složitý, neboť celá dálnice téměř až do Mirošovic stála v zácpě. Robertova skupina měla před námi náskok téměř 1,5 hodiny. Naštěstí jsme dobře věděli, že Robert pojede celou cestu „na spotřebu“ či spíše jako šnek kontinuálně s otáčkoměrem na hodnotě 2,12 kdy, jak nám loni tvrdil, má jeho auto zaručeně nejnižší spotřebu (tomu věří snad jen on sám). Naší agresivní jízdou a vynecháním přestávek se nám podařilo téměř hodinu ztráty stáhnout. Cesta za Táborem byla už volná, a tak jsme se rychle přehnali na státní hranice, do Lince.
Skupina A nám ještě cestou volala, že našla super ubytování za 15 eur někde na břehu jezera. Naše skupina byla k tomuto ubytování mírně skeptická, neboť se těšila na spaní někde v křoví u parkoviště, ale nakonec to tak špatné nebylo.
K domu jsme přijeli v půl jedné. Hned po příjezdu nás přišel přivítat vždy vysmátý Robert, Jakub a Dušan. Objekt, kde jsme měli spát, byla nějaká stará škola potápěčů. Poněkud mne zarazilo to, jak Robert zajistil ubytování.
Údajně ho ubytoval nějaký Slovák, který měl v chatě dva volné (zaplacené?) pokoje. Kdo věří, ať tam běží. Nicméně dal Robert za každého člověka 15 éček člověku, který si ty peníze pravděpodobně nechal sám do kapsy a nikomu (majiteli) nic nedal. Ještě že jsme nepotkali paní majitelku, tak by nás asi vyhnala hned vidlema.
Nicméně skupina A zažila vtipnou situaci, kdy Dušan, když dorazili do domu, zahájil svou plynnou a téměř rodilou němčinou rozhovor se skupinou lidí, kterou našli za dveřmi. Ze skupinky se ozvalo prý jen „neumí tady někdo německy, já mu vůbec nerozumím“. Chlapci tak mohli komunikovat v češtině, neboť se jednalo o skupinku Slováků.
Při určení času ranního v stávání došlo k ostré výměně názorů mezi rodinou Mikšíků prosazující budíček nejdříve v osm a zbytkem prosazujícím budíček nejpozději v šest. Kompromisem byl budíček stanoven na 7:15 a odjezd na osmou hodinu.
Robert nás odvedl do našeho pokoje. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo drsného spaní v křoví na parkovišti spali v posteli s nebesy.
Den druhý – 26. 9. 2009
 |
| Turistický začátek - městečko Hallstat |
Ráno jsme vstali podle plánu a přemístili jsme se na snídani k Dušanovi. V klidu jsme posnídali a zbalili věci. Po osmé hodině jsme byli všichni až na dvojici Mikšíků připraveni vyrazit.
K velké nelibosti Roberta jsme na něj a Jakuba nečekali a vyrazili jsme sami napřed do městečka Hallstatt, které je největším turistickým cílem v okolí. Ve městečku, které se tísní na břehu jezera a pod horami, jsme se příliš dlouho nezdrželi a zanedlouho jsme už byli na cestě do Gosau. Cestou se nám naskytl přímo úchvatný výhled na náš dnešní cíl – zubatý hřeben Gosaukamm.
Goasaukamm je nazýván, zcela po právu, rakouskými Dolomitami. Na parkovišti už bylo docela dost aut, bohužel nemálo s českou poznávací značkou.
Po zabalení našich batohů jsme vyrazili nejdříve k chatě u jezera a posléze i na cestu na Gablonzer hütte. Na Gablonzer hütte vedla také lanovka, ale tu jsme samozřejmě nevyužili. Čekalo nás hned na úvod ostrých 700 metrů převýšení. Hned první kopec ukázal, v jaké formě dorazili jednotliví borci na náročný třídenní přechod Dachsteingruppe, zrno od plev se oddělilo velmi rychle.
Dle očekávání tempo určoval běžec do vrchu Dušan, který zanedlouho setřásl všechny dotírající borce. Pepa se půl kopce snažil stíhat naše vedoucí duo, nicméně nakonec odpadl. Karel přijel ve své průměrné formě, statečně si vedl Jakub, který ač neturista se drápal srdnatě vzhůru. Co nás však ani v nejmenším nepřekvapilo, byl výkon Robertův, který je rok od roku horší a horší. Myslím, že tak do deseti let předběhne Roberta i dědek s francouzskými holemi. Zato opět se potvrdilo pro Roberta typické pravidlo – čím horší fyzička tím více řečí.
Na Gablonzer hütte jsme se sešli a společně jsme posvačili. Od chaty byl přímo nádherný výhled na celé údolí i zdánlivě nepřístupný masiv hřebene Gosaukamm. Od chaty to bylo jen krátké stoupání k nové, zajištěné cestě Intersport Klettersteig.
Původně jsem měl zálusk tuto cestu zkusit vylézt, ale když jsem zjistil, že obtížnost steigu je C/D, tak mne chuť málem přešla. Ještě že mne Robert vyhecoval a já se nakonec rozhodl jít s klukama, protože to bylo parádní lezení.
 |
 |
| Statní lezci Vláďa | a Kuba |
Karel na nástupu reálně zhodnotil své šance na přežití. Když shledal, že jsou mizivé, se rozhodl nakonec na vrchol jít obyčejnou turistickou cestou. Ale i Karel si pak v pondělí spravil chuť, když zdolal svůj první klettersteig a to na vrchol Dachsteinu.
Hned první metry na feratě ukázaly, že nás nečeká žádná procházka. Opak byl pravdou, protože já jsem měl strach na celé feratě, jen jednou a to hned na prvním metru, pak už jsem si jen užíval skvělého lezeckého zážitku, tak jako my všichni. Jen nás trochu tížily naše mamutí krosny, které nebyly zrovna dobrou zátěží na takovéto zajištěné cestě.
Klettersteig měl několik obtížnějších míst, které se střídaly se zcela snadnými úseky. Brzy jsme se rozdělily na dvě skupinky. Já s Dušanem jsme, jako dva vlci, ostatním utekli.
Snad nejhezčím zpestřením na celé trase bylo kromě jednoho E úseku skupinka dvou pohledných Rakušanek. S Dušanem jsme na rozdíl od kluků zvolili výhodnější taktiku. Nenechali jsme se zbytečně předběhnout a děvčata nás tak dohnala v úseku, kde na dlouhou dobu žádné předbíhání nepřicházelo v úvahu. Dušan tak musel absolvovat pekelných 20 minut, kdy se na něj obě dívky neustále lepily a on jim tak mohl neustále koukat do výstřihu. To Dušana rozhodilo do té míry, že tak nejistého jsem ho na feratě ještě neviděl. Nicméně všechno dobré jednou končí a právě před éčkovým úsekem nás obě děvčata v sedle předběhla.
Ečkový úsek byl vskutku skvělý a splnil veškeré naše lezecké představy. Nicméně ani následující značně exponovaný C nás nenechal příliš vydechnout. Když jsem byl v tom nejexponovanějším místě, tak se mne Dušan kamarádsky zeptal, jak je to s tou mojí závratí. Podíval jsem vpravo dolů, pak vlevo dolů a moje kolena se z toho pořádně rozklepala. Inu není nad dobrého kamaráda, který tě podpoří v obtížné situaci.
Na vrchol byla už jen krátká cesta a Grosser Donnerkogel (2054) byl tak dobyt po třech a půl hodinách lezení ve feratě. Karel na nás na vrcholu už nějakou tu minutku čekal (spíše tak dvouhodinku). Časová ztráta nabraná pozdním vyražením, Halltstattem a hlavně feratou byla obrovská. Můj plán se začal hroutit jak domeček z karet. Bylo nutné přistoupit k redukcím a k vypuštění jednoho vrcholu. Pauzu na oběd ale byla pro kluky nedotknutelná.
 |
| Ferrata nebo Steig, hlavně že jsem na vrcholu |
Výhled z Grosser Donnerkogelu byl skvělý, pod námi celé Gosauské jezero, v předu pak nekončící hradba štítů hřebene Gosaukamm. Následující úsek byl jedinečnou hřebenovkou po vrcholech Gosaukamm (taková vápencová hřebenovka nemá v Rakousku obdoby). Nejdříve strmě dolů, pak nahoru, pak dolů a zase nahoru. No prostě paráda, byl jsem v sedmém nebi (na rozdíl od jiných). Cestou se tu a tam občas objevilo nějaké to lano či železo, ale zdolat hřeben nebylo zas tak obtížné. Výstup na vrchol Mandlkogel byl z časových i výkonnostních důvodů vypuštěn a my jsme začali klesat k chatě Stuhlalm, kde jsme se měli napojit na širokou pěšinu vedoucí k našemu dnešnímu cíli – chatě Hofpürglhütte.
Únava byla velká a i přes pokročilou hodinu jsme zůstali na půl hodinu na velmi příjemné chatě Stuhlalm. Seděli jsme na zahrádce a nechali jsme se obskakovat příjemnou obsluhou. Po několika skleničkách moštu a piva jsme vyrazili na další cestu. Před námi se otvírala majestátní západní stěna dominanty celého gosaukammského hřebene – hora Grosse Bischofsmütze (2454).
Cesta k naší Hofpürglhütte měla dle průvodce pro nabušené horaly trvat 1,5 až 2 hodiny. K našemu překvapení zde nebyla žádná široká magistrála, ale jen úzká pěšina. Již z dálky jsem viděl obávané stoupání, před kterým varoval dokonce i nabušený průvodce. Informace o tomto stoupání jsem z taktických a motivačních důvodů členům výpravě předem raději zamlčel.
Slunce se začalo pomalu sklánět k obzoru a okolní hory se začaly nádherně zbarvovat do červena. Vápencové skály hrály všemi barvami. Pak ale přišlo obávané stoupání a veškerá romantika byla tatam. Já s Dušanem jsme se opět oddělili od ostatních. Stoupání jsme sice rychle vyběhli, ale po celodenní namáhavé túře to bylo hodně na vůli. Nahoře nás čekalo velmi nepříjemné překvapení. Byl zde ukazatel, podle kterého to na naši Hofpürglhütte bylo ještě další 2,5 h (asi nějaký časy pro důchodce, jinak si to nedovedu vysvětlit :-). Když jsem však viděl členy našeho týmu beznadějně se plazící téměř po čtyřech zoufale nahoru do sedla, dostal jsem strach o svůj mladý život. Takový rozzuřený horal navíc s cepínem po ruce je horší než rumunský hladový ursus.
Z taktických důvodů jsme proto s Dušanem na ostatní nečekali a vyrazili jsme napřed. Jak jsem později zjistil, tak to nebylo vůbec špatné rozhodnutí, protože jinak bych to odnesl čtyřmi cepíny zabodnutými v mých zádech (zvláště ten Pepův byl pořádně nabroušený :-).
Slunce pomalu zapadlo a začala přicházet tma do hor. Na Hofpürglhütte nám zbývaly ještě dobré čtyři kilometry. Nálada ve skupině byla trochu opadlá, neboť všichni byli unaveni z náročného dne. Nicméně pohled nádherně zbarvené nebe s rudě osvícenými horami na obzoru byl parádní. Tma přišla brzy a nám nezbylo než vytáhnout čelovky. Cesta naštěstí byla poměrně slušná a navíc bylo skoro jasno a měsíc nám osvětloval naše další kroky. Zanedlouho se nad námi objevilo nebe plné tisíců hvězd. Prostě další skvělé zážitky v jinak již tak nabitém dnu.
Na chatu jsme dorazili značně vyčerpáni únavným celodenním pochodem (i když už jsem cestou asi pětkrát tvrdil, že tam budeme za čtvrt hodinky). Po asi páté legendární čtvrthodince jsme skutečně stanuli na zápraží velké chaty. Dušan dorazil mírně v předstihu a stihnul tak vyřídit všechny formality. Chata byla velmi obsazená, ale naše rezervovaná místa na nás stále čekala. Na chatě nás uvítala příjemná paní chatařka (jak jinak v Rakousku – tady jsou všichni příjemní). S Dušanem a Karlem jsme vyrazili povečeřet. Dušan se hned zeptal, jestli mají všechno z jídelního lístku. Kuchař se mu vysmál a řekl, že nemá nic. Po domluvě s chatařkou vyškrábali nějaké špekové knedlíky se zelím.
Sníst večeři byl přímo nadlidský výkon. Žaludek byl smrsklý a nohy šíleně bolely. Po večeři jsme se šli s Dušanem osprchovat (na rozdíl od ostatních tchořů jsme investovali těch pár drobných za žeton do sprchy). Po návratu ze sprchy do noclehárny ke klukům jsem zjistil, že jsem byl jakýmsi pochybným hlasováním většinově sesazen z role vůdce výpravy (tzv. o nás bez nás). Takovou zradu vám, bývalí kamarádi, nikdy nezapomenu. Taková kudla do zad. A to jen kvůli té jedné malé odpolední procházce. Jediný Dušan se mne zastal. Ono rebelie začala, když jsme se na chatě potkali s nějakými Čechy, kteří co tom co si vyslechli, co jsme dnes ušli tak reagovali slovy: „To máte drsného vedoucího“, a na to reagoval Kuba „Už to není vedoucí, vzali jsme mu mapu.“
Den třerí – 27. 9. 2009
Noc proběhla (na rozdíl od té, která nás čekala) v klidu. S Dušanem jsme vstali už v šest a pozorovali jsme venku, jak slunce začíná olizovat vrcholky okolních štítů, zejména pak dominantního Grosse Bischofsmütze. Před osmou hodinou ranní se nám alespoň částečně podařilo probudit Roberta a spol. (byl to ale nadlidský výkon).
Snídaně byla jako vždy v Rakousku výtečná a po snídani nezbylo než zabalit a vyrazit na další túru. Dnešním cílem byla chata Adamekhütte. K chatě vedla od naší chaty známá zajištěná cesta Linzer Steig. Po asi 5 minutách chůze po široké cestě jsme nalevo od nás zahlédli skoby pro horolezce. Pepa s Robertem ihned zbystřili, zastavili se a začali rozumovat, kudy by se dalo vylézt nahoru. Už to vypadalo, že kluci nandají sedáky, ale v poslední ucukli. Myslím, že to by Dušan, který trefně na Roberta poznamenal: „To je vždycky plná hubu keců, a pak skutek utekl.“ Popravdě však u Roberta je mnohem horší když od keců přejde k činům, aneb jeho slavný boulder v Rumunsku. To pak abychom rovnou volali vrtulník.
Zanedlouho jsme došli k rozcestí, kde se naše výprava rozdělila na dvě skupiny. Skupina A (skupina vrcholových alpských horalů) se vydala bez batohů do průsmyku Stuhlloscharte a odtud pod vrchol Mitterkogel (2122). Skupina B (skupina hledačů druhého dechu, někteří v této slupině doposud nenašli ani ten první) se vydala rovnou na Adamekhütte. S Dušanem jsme rychle vyběhli na sedlo. Vyškrábali jsme pod Mitterkogel, ale terén zde už byl nepříjemný, drolivý, tak jsme se otočili a vrátili se k batohům na rozcestí. Skupina hledačů měla před námi náskok 1,5 hodiny.
  |
|
Když u toho nejsou Vláďa s Dušanem, tak máme čas obdivovat přírodu |
Pod nádhernými štíty Gosaukammského hřebene na jedné straně a zelenými horskými loukami na druhé straně jsme došli k rozcestí Reisgangscharte. Zde začínal Linzer Steig. Ten se nakonec ukázal být nepříliš obtížným. Strmou skálou se zanedlouho vystoupalo o téměř 400 výškových metrů výše na hřeben Hochkesselkopf. Odtud byl nádherný výhled na celý masiv Dachsteinu, Gosaukamm i na modré jezero Hintere Gosausee hluboko pod námi. Na Adamekhütte to byly ještě dobré dvě hodiny cesty náročným vápencovým terénem. Naštěstí nám, vápencovým specialistům, to nečinilo žádné výraznější problémy.
Jediné co mne trochu zneklidňovalo, byl úbytek Rakušanů v horách a naopak značný počet Čechů. Naše krajany v zahraničí, obzvláště v Rakouských Alpách, příliš v lásce nemám.
Na Adamekhütte jsme dorazili před čtvrtou hodinou. Měl jsem toho plné kecky. Na chatě, kde byli opravdu jen Češi, jsme se s klukama občerstvili a posvačili. Na chatě chtěli původně zavírat už dnes, proto zde vládla nepříliš přívětivá atmosféra. Chatu však zavřít nemohli, neboť byla okupována desítkami Čechů. Po občerstvení přišel Dušan s geniálním nápadem – procházkou na ledovec. Musel jsem v hloubi duše hodně bojovat, abych vyrazil s ním. Vydoloval jsem poslední zbytek sil a s Dušanem jsem vyrazil se placatit na ledovec. Ten byl ale sakra, sakra daleko a sakra, sakra vysoko. Bez batohu to šlo docela dobře. Cestou jsme potkávali desítky Čechů, kteří se vraceli z Dachsteinu. Popisovali nám, že tam byla dnes úplná tlačenice a nával (což se ale dalo přesně čekat). Po téměř hodině výstupu jsme vystoupali k ledovci. Ledovec se nám zpočátku nezdál příliš bezpečný, ale nakonec to tak hrozné nebylo. S Dušanem jsme si vyzkoušeli mačky a po chvilce placatění jsme se začali vracet.
Hodina už výrazně pokročila a slunce se začalo opět pomalu sklánět za obzor. Hory se nádherně zbarvily do červena v popředí se sněhobílým ledovcem. Na chatu jsme došli téměř po dvou hodinách, co jsme vyrazili. Kluci už byli trochu nervózní a málem už zorganizovali pátrací výpravu. Na chatě nepanovala příliš dobrá atmosféra. Vtipné mi přišla slova české slečny, která obsluhovala na chatě, když pronesla, že stanovování okolo chaty a obecně v okolí je zakázáno. Někteří krajané si tato slova vzali k srdci a vytvořili kolem chaty stanové městečko, jak v kempu na Mácháči.
Po večerní hygieně jsme šli do chaty připravit si věci na zítra. Budíček byl s Robertem tvrdě dohodnut na 5:15, a tak ráno nebyl prostor na žádné balení. Vše muselo být připraveno už večer. Do dvojice byl zabalen jeden expediční batoh.
Den čtvrtý – 28. 9. 2009
Kolem deváté hodiny jsme ulehli do svých postelí. V pokoji se nacházelo dalších asi 15 Čechů. Nikdo z nás nečekal, že to bude noc plná hrůzy!!! Kam se hrabe obávaný hollywoodský horor zvaný „Noc oživlých mrtvol“. Nejdříve se tam nějací Češi neustále nahlas bavili. V devět se zhaslo a oni přestali. Zdálo se, že nyní bude klid na kvalitní a zasloužený spánek. Opak byl pravdou. Během zhasínání se patrně do místnosti vplížil kanadský grizzly, neboť asi pět vteřin po zhasnutí začalo zcela ukrutné a nepravidelné chrápání.
Bylo to zcela zoufalé. Klidný spánek byl v hajzlu. Zkusil jsem si do každého ucha nacpat jednu ponožku, navíc si vzít na hlavu čepici. Nezabíralo vůbec nic. Asi po dvou hodinách neustálého chrápaní se ozval Dušan, který na celou místnost pronesl: „Co je to tady za medvěda?, hodně mu někdo přes hlavu deku!“. Dušan mi mluvil přímo z duše, kdybych měl po ruce toho člověka tak ho snad polštářem zardousím.
Celá noc se tak smrskla asi na dvě hodinky nekvalitního spánku. Budíček nás velmi brzo ráno vytáhl rozespalé z postelí. Dole v přízemí jsme se připravili na odchod a posnídali jsme ze svých skromných zásob potravin.
Venku byla ještě úplná tma, na nebi svítil měsíc spolu s tisíci hvězd. Měsíc nám vydatně osvětloval cestu, ale i přes jeho pomoc a pomoc čelovek se nám podařilo trochu sejít z cesty. Naštěstí jsme s Dušanem znali přibližný směr, tak se nám cestu podařilo rychle najít. To už se začalo rozednívat. Když jsme dorazili k čelu ledovce, bylo už úplné světlo. Ranní výstup byl zpestřen nebezpečnou námrazou, která se vytvořila na vápencových kamenech. Po namrzlých kamenech to klouzalo jako po mejdlu. S touto námrazou měl problémy i obávaný vápencový specialista Dušan.
Na ledovci jsme nazuli mačky a vyrazili jsme vstříc Dachsteinu, který byl už relativně blízko. První část po ledovci byla docela příkrá. Ledovec byl hladký, bez sněhu. Trhliny byly dobře patrné. Občas se ozvalo drobné křupnutí, když ledovec po ránu trochu povoloval.
Prudkou část jsme rychle překonali a po 15 minutách chůze jsme se ocitli na konci ledovce v nástupu na vrcholové stoupání. V sedle, které jsme si vybrali za místo pauzy, byla ukrutná zima a foukal zde silný vítr. Začal jsem se obávat, že jsem to podcenil s oblečením. Ze sedla se nám naskýtaly krásné pohledy do obávané a divoce rozeklané jižní stěny Dachsteinu, která spadá téměř tisíc metrů dolů do Ramsau.
 |
 |
| Vzhůru po ledovci | až k vrcholovému kříži |
Po přípravě lezeckých úvazků, karabin a přileb jsme vyrazili na poslední úsek – klettersteig na vrchol. Zajištěná cesta nahoru se ukázala být jako velice snadná a největším problémem byl místy namrzlý a kluzký vápenec. Po asi půl hodině lezení jsme se vyškrábali na bájný vrchol Hoher Dachstein. Bylo něco po deváté a vrchol byl dobyt!!!. Na vrcholu nás uvítalo teplé a příjemné počasí. V údolí pod námi se líně povalovaly mraky, jen vrchol Dachsteinu z oblačnosti výrazně vystupoval. Pod vrcholovým křížem jsme se vyfotili a chvíli se kochali nádhernou vyhlídkou z této pověstné hory. Co bylo nejkrásnější, že hora patřila jenom nám! Žádní turisti, žádné davy, jen my (a jeden Rakušák :-). Chvíli jsme ještě pozorovali hemžení mravenců (běžkařů) na Schladmingském ledovci a zanedlouho jsme začali sestupovat. Sestup nám rovněž nečinil žádné větší problémy a zanedlouho jsme byli zpátky u ledovce. Opět jsme se nazuli do maček a stejnou cestou jsme se vraceli k chatě. Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo a hřálo. Jakub si zkusil ještě párkrát skluz a brzdění cepínem na ledovci. Docela mu to šlo.
 |
| Ráno (dopoledne) nahoře na hoře |
Trochu nepříjemnějším byl sestup prudkou poslední částí ledovce. I to jsme zvládli bez komplikací a za další hodinu jsme byli zpátky u Adamekhütte. Cestou jsme ještě pozorovali cvičení rakouské neohrožené armády resp. jejích helikoptér, které neustále přelétávali nad Dachsteinem.
Jaké bylo naše překvapení, když nám dobří lidé na Adamekhütte nabídli ještě gulášovou polévku a jablečné a jiné nápoje.
Takto posíleni jsme byli připraveni vyrazit na poslední a nejméně oblíbenou část cesty – sestup cca 1300 metrů dolů do údolí.
Cesta se vinula nekonečnými serpentinami hluboko do údolí. Cestou jsme měli poslední šance si vychutnat celý Gosaukammský hřeben v celé své nádheře. Po nějaké době se hluboko pod námi objevilo jezero Hintere Gosausee. Sestupovali jsme stále níže a níže až jsme konečně stanuli na jeho břehu. Dali jsme si malou přestávku. Na břehu se pak konaly závody v hodu kamením do dálky, které zcela podle očekávání ovládl Jakub, světoznámý to házenkář.
Cesta k autu se zdála jako nekonečná, ale nakonec jsme to došmajdali až nakonec. S Karlem jsme se na závěr shodli, že takhle uchození jsme už hodně dlouho nebyli.
Na parkovišti jsme posvačili, převlékli se a někteří se dokonce i umyli v nedaleké strouze. Když už jsme se pomalu chystali k odjezdu, přišel za námi drobný Rakušan s prosbou, jestli bychom mu nepomohli roztlačit jeho auto, u kterého zapomněl vypnout světla. Ihned jsme souhlasili a šli jsme mu pomoci. K našemu velkému údivu jsme zjistili, že pán je majitel sporťáku Porsche Carrera. S hlasitým smíchem jsme se pustili do roztlačování tohoto luxusního vozidla. Zvláště obtisky mých rukou upatlaných od loveckého salámu se na jeho nablýskané kapotě obzvláště vyjímaly. Po několika pokusech se nám poršáka podařilo roztlačit.
 |
| Konec strastiplného sestupu u Gosausee |
Nám nezbývalo než usednout do našich neméně luxusních vozů a vyrazit na cestu zpátky domů. Domluvená byla návštěva hospody v Boršově nad Vltavou. Robert se snažil celou cestu jet za mnou. Na dálnici jsme se drželi skoro vždy u sebe až na jednu chvíli, kdy nás Robert chtěl předjet. Jak se ukázalo, tak nás Robert nepředjížděl, jen nám zdviženým prostředníčkem přijel ukázat, že jsme s Pepou jedničky!
Naše vozy se rozdělili až za Lincem, kdy Roberta nekompromisně předjel bulharský kamion. Cesta před Freistadt byla hodně zacpaná, a tak jsme se zdrželi téměř hodinu. Začalo se pomalu stmívat. V Boršově u hospody jsme se opět šťastně shledali.
Návštěvou restaurace jsme udělali tečku za naší úspěšnou akcí. Výprava byla s volbou restaurace spojena, neboť zdejší ceny nemají konkurenci.
Před restaurací jsme se naposledy rozloučili. Všichni jsme byli na smrt unavení, ale plni krásných a nezapomenutelných zážitků a vzpomínek.
Nožičky a závěr
Letošní Dachstein se po všech stránkách vydařil. Určitě se sem někdy vrátíme. Po hospodě následovala ještě krátká honička s Robetem po nočních Českých Budějovicích, než jsme se nadobro rozloučili.
Opět se ukázalo, že základním kamenem úspěšné exdpedice je mít sebou ty správné lidi. Pepa, Robert, Dušan, Karel a já jsme už sehraný tým, který spolu leccos zažil. Je proto nutné vyzdvihnout Jakuba, který ač jako nováček do naší skupiny výborně zapadl a svým dílem přispěl k dobré náladě, která až na několik výjimek :-), ve výpravě panovala.
A stejně jako vždy se na závěr mohu jen omluvit všech zúčastněným, o nichž je psáno výše v tomto deníku za to, že si z nich bezostyšně dělám legraci. Ale jinak jste to ani nečekali, nebo se snad mýlím? :-)
Fotogalerie: Dachstein; 2009
Diskusní téma: Dachstein; 2009
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.