První výstup na horu
Jednou takhle sedím s Robertem po lezení na pivku a plánujeme. A když už nějaký horský výstup tak proč rovnou nezkusit nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798). Pak už do toho stačí namočit Vláďu, který naplánuje a zorganizuje zbytek a můžeme vyrazit.
Výstup na Grossglockner; 2008
JM
Bohužel z této akce nevznikl žádný deník. Podle vetché paměti jsem doplnil krátký text. Za nepřesnosti se omlouvám, jestli má náhodou někdo lepší paměť tak opravím podle jeho vzpomínek.
Výstup na nejvyšší horu Rakouska jsme si vymysleli já a Robert. Půjdeme normálkou (nejjednodušší turistická cesta), od Stüdlhütte po ledovci nahoru k Adlersruhe (chata Erzherzog-Johann-Hütte), pak po prudkém ledovci nahoru ke skále, hřebínkem (obtížnost II), přes na Kleinglockner, trochu dolů, po úzkém a krátkém sněhovém hřebeni na vlastní skálu Grossglockneru a nahoru k vrcholovému kříži. Výborný průvodce po alpách (www.alpy.net/grossglockner/grossglockner.php).
Den první – 25. 9. 2008
 |
| Tradiční soutěž o nejtežší batoh, tentokrát vyhrávam já |
Ještě jsme přibrali Vláďu, který nemůže u podobné akce chybět a Dušana (kolegu z Robertovy práce). Plán cesty nebyl vymyšlený úplně špatně – vyrazíme večer a pojedeme přes noc (alespoň budou prázdné silnice), ráno tam budeme.
Takže se scházíme před půlnocí na čerňáku a vyrážíme. Robert má auto a je odhodlaný řídit celou cestu. Já klimbám docela dost a pokaždé, když se probudím, jsem víc a více rozlámaný a pokaždé je vidět jen noční silnice/dálnice a světla aut. Robert, ale řídí s rozvahou profesionála (díky). První zajímavější probuzení je v alpském tunel, když se v protisměru objeví sypač i s radlicí (???). Blížíme se k cíli – projet městečko Kals am Grossglockner, odložit auto na parkovišti (cca 1400) a hurá nahoru.
Den druhý – 26. 9. 2008
Večer jsme vyrazili z téměř letní Prahy a už v půlce dnešního výstupu je jasné že tady v noci sněžilo (což vysvětluje i ten sypač, tady prostě údržba silnic funguje o hodně pružněji než u nás). Cesta je pohodová a pohodlná, stoupáme k Stüdlhütte (2801). Už tady je poznat jak na to kdo má – Dušan letí do kopce a ještě u toho kecá. Vláďa se ho snaží s větším či menším úspěchem stíhat a já s Robertem vlajeme vzadu.
 |
| Stüdlhütte - moderna v 2801 m n.m. |
Dorážíme k chatě v průběhu odpoledne. Robert prakticky okamžitě usne (kdo by se divil, když celou noc řídil), zbytek skupiny zkouší mačky a lezeme na vrcholek za chatou. V propozicích jsem zdůraznil, že si v půjčovně máme zařídit turistické mačky s řemínky a ne ty rychlonazouvací s hrazdičkou vpředu, takže mě nemělo překvapit, když Vládík vytáhl právě ty druhé. Překvapilo. Ale prý mu na botách drží docela dobře tak to zítra zkusí. Dnes už zbývá jen večeře, něco málo příprav na zítřejší vrcholový den (vážeme na lano alpské motýly, kdybychom padali do trhlin – které tu nejsou). Ještě plánujeme, jak se vzájemně budeme vytahovat a brzdit cepínem a jdeme spát.
Den třetí – 27. 9. 2008
Vstává se brzo. Snídaně mačky, navázat se na lano a hurá ledovcem nahoru (Vláďa, Dušan, Rober a já). Lidí je dost před námi (vstávali ještě dříve, nebo nešli vůbec spát?) a koneckonců i za námi. Stoupáme po ledovci vyšlapanou pěšinou. Jde to dobře po noci je povrch utažený ani se neboříme. Když dorazíme pomalejší družstvo před námi tak se ukáže, jak moc jsme podcenili rozdělení lidí v družstvu. První naspeedová dvojice se dohodne, že není problém je předběhnout hlubokým sněhem. Boříme se po lýtka a pro jistotu ještě zrychlíme. Konečně jsme před nimi a vracíme se na vyšlapanou pěšinu. Já jsem úplně hotový a tak si nejbližšího šutru (ujdeme k němu tak 50 m) vydupu přestávku. Předběhnuté družstvo se zase vrátí před nás. Stoupáme dále asi do poloviny ledovce, kde je skalka s jistícími lany. Tady konečně rušíme družstvo (byl to nesmysl od samého začátku, ale kdo by na první výpravě neudělal nějakou tu chybku). Před nástupem k „ferratě“ se tvoří fronta, ale dá se to v pohodě obejít částečně ledovcem, částečně po šutrech. Pak ještě pár výškových metrů a jsem na terase Erzherzog-Johann-Hütte (3454). Tato část je v bezvětří a je skoro horko.
 |
 |
| Těžká jsou rána horolezcova | Předcházení na ledovci |
 |
| Této trhliny se nikdo bát nemusí |
Další cesta vede vzhůru (kdo by to byl čekal) po prudkém vyfoukaném utaženém ledovci ke skále. Tady už je znát (vlastně jen na mě) nedostatek tréninku a možná trochu i výška. Každý jde sám za sebe, skupina se natáhne, ale u skály se všichni sejdeme. Rozhodujeme se co s mačkami (a s odstupem času ani nevím, kdo si je nechal a kdo šel bez nich, ale dalo se v pohodě obojí). Tady už znatelně fouká a studený vzduch se dostává pod bundu.
Na Vláďu je následující terén už moc lezecký a moc se mu nechce, ale zkusí něco málo nastoupat, ale nakonec to vzdá a vrací se na Erzherzog-Johann-Hütte. Batohy necháme tady – hurá konečně jsem se zbavil té potvory na zádech (tenkrát jsem toho táhnul zbytečně moc, teď už je to o něco lepší). Obnovujeme lanové družstvo – Robert jde neohroženě první, Dušan, já to jistím ze zadních pozic. Jištění je tady přes tyče tak do výše ramen. Okoukáváme, jak to dělají ostatní. Buď se lano jednoduše obtočí jednou dvakrát kolem tyče (což taky omezí prokluz lana a to se navíc zasekává) nebo se kolem tyče hodí smyce a karabina se připne do lana, a poslední materiál sbírá (což vzhledem k malému množství materiálu který sebou máme, není noc rychlý postup). Navíc houstne provoz – lidé si šlapou po lanech, přebíhají se, pořvávají na sebe a tak. Hlavní zádrhel je úzký (tak na šířku jedné boty) sněhový hřebínek za Kleinglocknerem. I ten překonáme a zbytek už je krátký a pohodový. Grossglockenr (3798). Vrcholový rozhled stojí za to, fotíme se u kříže, kecáme s příjemnou skupinou Čechů, co jsou s námi na vrcholu, fotíme. Tady už je regulérně zima a mrazivý vítr (ale když se člověk schová za šutr tak je rázem o hodně příjemněji, přeci jenom je ještě září a sluníčko má sílu).
Cesta zpátky je v pohodě, jen vymyslíme zlepšovák. Máme sebou 35 lano tak si můžeme ušetřit cestu a frontu (která je i z druhé strany) a k sněhovému hřebínku slanit. Lano hodíme kolem jedné tyče a jedem po dvojitém dolů. Dušan sice slaňuje poprvé ale po krátké instruktáži (tady máš jistítko, za ním chytni lano a pomalu to povoluj, a když to zvořeš, tak letíš dolů a seš mrtvej ;-) to v pohodě dává. Tak jsme všichni v pohodě dole, ale to lano nám nějak nejde stáhnout. Naštěstí právě sestupují naši Češi a tak Robert nemusí lézt nahoru. Cesta po hřebenu už je pohodová, stres ze mě opadl (přeci jenom lezu poprvé v horách, tak to chápejte), užívám si rozhledy. Jen se citelně ochlazuje. Dorazíme k batohům, seběhneme k Erzherzog-Johann-Hütte kde si vyzvedneme opalujícího se Vláďu (ne to se k němu nehodí, paměť mě asi klame – spíš nám šel naproti, nebo pro trénink běhal po pom prudkém svahu nahoru a dolů).
 |
 |
| Fronta na vrchol | Vrcholové foto ala lovec kamzíků |
Cesta ke Stüdlhütte je pro mě a Roberta utrpením. Já se bořím v rozbředlém sněhu, padám, zdržuju, nadávám a vůbec. A Robert na tom není o moc lépe. A to nás čeká ještě celý sestup k parkovišti. To je to pravé utrpení (tady jsem si asi fakt sáhnul úplně na dno, nepamatuju výpravu, kdy by mi bylo hůře). Z další cesty si toho moc nepamatuju, jen mi utkvěla vzpomínka, kdy jsme na lesní cestě pár kilometrů od parkoviště potkali dřevaře, kteří se nabízeli, že nás na valníku hodí dolů. Ten blbec (míněn Dušan) to odmítnul, že už je to kousek a v pohodě dojdeme. Kdybych měl sílu tak ho uškrtím, kdybych měl odhodlání tak ho seřvu, kdybych měl zbytek intelektu tak brečím. Ale protože jsem úplně prázdný, tak se zvednu a jdu na parkoviště.
U Kalsu je podle mapy camp, tak se tam vydáme (dorazíme už za tmy). Sezóna už je dávno pryč, nikde nikdo ale na dveřích je cedulka s telefonním číslem. Tento systém funguje překvapivě dobře a za krátkou dobu už máme vyřízené všechny formality, zaplatíme za stan a lidi, dostaneme klíče od kuchyňky a sprch. Přeci jenom má v noci mrznout tak se rozhodneme přespat v kuchyňce. Pro nenápadnost ještě Vláďa postaví stan.
Den čtvrtý – 28. 9. 2008
Vláďa balí stan pokrytý jinovatkou, jinak je ráno je kouzelné. Dnes nebudeme nikam šlapat, na programu je kulturně poznávací program – Grossglockner Hochalpenstrasse. Tahle silnice byla budovaná v době hospodářské krize (1930 – 35) jako hladová zeď. Užíváme si výhledy, fotíme. Na téhle silnici si užívá zářijového sluníčka spoustu automobilistů (kabriolet porsche tu je tu snad nejběžnější auto, ale k vidění jsou i prestižnější značky), motorkářů i cyklistů. Vrcholem je vyhlídka Kaiser Franz Josefs Höhe (2396), vrcholovým bodem pak Hochtor (2504) s krátkým tunelem.
Cesta domů už je šedivá ve stínu předchozích zážitků.
 |
 |
| Ráno v Kalsu | Hochalpenstrasse |
Závěr
Výlet byl suprový, počasí vyšlo skvěle (ve skutečnosti byl náš víkend poslední výstupový den na Glockner v roce). A z několika chybek jsme se snad poučily (ne nutně v pořadí důležitosti):
- Dušan je blázen, i když nese lano vodu a apod. tak v kopci uteče komukoli
- V alpách je rozumné zdravit česky – Čechů je tu nejvíce a Slováci stejně rozumí
- Fronta může vzniknout i 3500 mnm
- Horský vůdce předbíhá a nadává (německy) stejně jako kdokoli jiný
- Když chceš jíst a spát v chatě je zbytečné táhnout s sebou vařič a teplý spacák
- Voda v camelbacku v batohu při těchto mrazech nezmrzne, ale v hadičce jo, takže je stejně nepoužitelný
- Vyrážet z Prahy v půlnoci není rozumné, je lepší vyrazit dříve a lehnout si na zbytek noci na parkovišti a prospat se
- I rychloupínací mačky jdou nasadit na normální boty, ale víckrát to nikdo zkoušet nebude
- Na netu se přečtete, že to borci šli za jeden den od parkoviště nahoru a zpět, že prý to byl, záhul ale dalo se???
Fotoalbum: Výstup na Grossglockener; 2008
Diskusní téma: Výstup na Grossglockner; 2008
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.