Jeseníky; 2011
Robert
28. 10. 2011 – 30. 10. 2011
„Inverze bude!“ Sliboval Vláďa celý týden. A byla? Byla! Jenom jsme jí museli trochu pomoci, protože první den to na azurovou modř zrovna moc nevypadalo…
Všechno začalo pro někoho v nekřesťanskou 7. hodinou ranní na Černém Mostě. Vláďa, Pepa, Robert a pes. Plán byl jasný. Dojet do Šumperka, busem se dopravit k motorestu Skřítek, a poté vyrazit na hlavní hřeben Jeseníků, a jít a jít, dokud se nožičky neošoupají.
První zastávka proběhla brzo po odjezdu. Na dálnici u Burgr Kingu. Snídaně prostě musí být. Samozřejmě, že nejvíce natěšený člen výpravy Vláďa, protestoval něco ve smyslu: „to jsme se mohli sejít v 8, a mohli jsme se nasnídat doma“, ale byl rázně umlčen. Cesta ubíhala, jak jen mohla ubíhat. Minuli jsme Hradec Králové, a pomalu jsme se dostávali podél pohoří Orlických hor k Jeseníkům. S vypětím všech sil Pepovi služební Škodovky, jsme překonali ve výšce 810m n. m. Červenovodské sedlo v Orlických horách, a v cestě do Šumperku nám již nic nestálo.
V Šumperku jsme zaparkovali mezi třemi styčnými body - vlakové nádraží – autobusové nádraží – Billa. Po rychlém nákupu v Bille, kde jsem si koupil výborné balené párky (ještě o nich bude řeč), jsme uspořádali válečnou poradu. Autobus měl odjezd za hodinu a půl, a proto padl návrh, že se půjde ke Skřítkovi pěšky. Tento návrh překvapivě nevzešel od sportovního běžce Vládi, ale od turistů rekreantů – Pepi a mě! Nebudu dodávat Vláďovy výmluvy, že se nám tento plán ani neodvážil nabídnout. Na mysli vytane jen otázka, zda Vláďova výkonost tak klesla, že se bál značnou část stoupání jít pěšky, nebo naše výkonost tak stoupla. To ať si každý zúčastněný zodpoví sám pro sebe.
Vyrazili jsme z města, a po nepříliš záživné asfaltové cestě jsme prošli kolem vodní nádrže 
Krásné. Moje záda si začala pomalu uvědomovat váhu batohu, který jsem měl z kluků suverénně nejtěžší. U lomu jsme po malé přestávce konečně odbočili do kopců,a zároveň jsme i překročili hranici CHKO Jeseníky . Z výšky přibližně 300m n. m. jsme vystoupali až na Kamenný vrch (952m n.m.). S přibývajícími výškovými metry se měnilo i počasí. Postupně jsme se dostávali do vlhkého všudypřítomného oparu. Prostě mlha přede mnou, mlha za mnou. Tohle mlíko, které se určitě v lesích kolem Kamenného vrchu udrží až do jara, bylo podle Vládi jen předstupněm před dokonalou inverzí a horským sluníčkem…nikdo ovšem netušil, od jaké výšky toto horské sluníčku přes mraky vykukuje.
Na Kamenném vrchu jsme si odpočali, a zkoušeli s Pepou „bouldrovat“ (slovo je v uvozovkách schválně). Naše „odvážné“ výkony nechápavě sledovala z vrcholku Aida, na který se pohodlně dostala z druhé strany. Následovala 6,5km šlapačka lesem, mechem a mlíkem k sedlu Skřítek, kam jsme původně měli dojet autobusem.
Sedlem Skřítek prochází silnice č.11 mezi Šumperkem a Rýmařovem. Sedlo leží ve výšce 860m n.m. Kromě motorestu stejného názvu se v sedle nachází i Národní přírodní rezervace – Rašeliniště Skřítek.
V motorestu jsme si dali pozdní oběd. Někdo si pochutnal více, a někdo méně (já jsem například dostal bramborovou kaší s dvěma plátky šunkového salámu). Po posilňujícím pivu jsme dali hlavy dohromady, a rozhodli se, že přespíme u Jelení studánky. Podle mapy by tam měla být významná turistická útulna. Co je to významná turistická útulna jsme si zatím neodvažovali ani představit. Vláďa usoudil, že si může dát ještě jedno pivo navíc (…ty dva amatéry dám vždycky…) a v 16:00 jsme vyrazili do dalších kopců.
Mlha se valila sedlem a pomalu se začínalo stmívat. Nás čekal výstup na hlavní hřeben Jeseníků až do výšky 1311m n.m. Stoupání začalo mírně, ale o to prudčeji končilo. Ale to jsme ještě měli sil dost. Dost na to, aby se strhl běžecký souboj do kopce, který nakonec vyhrál Pepa. Vláďa se účastnil jen prvních pár metrů…pivo v žaludku totiž udělalo své. Čas ubíhal, a při výstupu na Ztracené kameny (1250m n.m.) jsme už neviděli skrz mlhu na 15 metrů.
Ztracené kameny jsou „kvarcitovým skalním výchozem s balvanovými proudy v jihozápadním úbočí hory Pec (1311m n.m.)“. Česky řečeno jsou Ztracené kameny velkou hromadou balvanů, z kterých je dle mapy pěkný výhled. Až doma jsme podle průvodce zjistili, že je z nich vidět Hraběšickou vrchovinu (naše první etapa z Šumperka ke Skřítkovi), Šumpersko a Kralický Sněžník. My jsme ale neviděli doslova nic. Kousek za Ztracenými kameny jsme se dostali z lesa mezi kosodřevinu. Podél cesty začalo tyčové značení. Člověk si teprve v pořádné mlze za soumraku uvědomí, jak jsou tyto tyče v některých situacích prospěšné.
Už za tmy jsme dorazili před šestou hodinou večerní k Jelení studánce. Turistickou útulnu jsme museli chvíli hledat, než jsme objevili malou kamennou chatku – prostě paráda. Ve dvou oknech útulny byly zevnitř vidět zářící svíčky, a uvnitř slyšet hlasy. Po krátké poradě jsme dospěli k názoru, že spát první noc venku za takové vlhkosti není moc moudré, a tak jsme přijali pozvání od dvou turistů, kteří už si v chatě chystali spaní.
Chata měla dřevěné dveře na zástrčku a dvě okna. Zdi byly kamenné, stejně tak i podlaha. Ve stropě byli ještě dvířka, kterými se dalo vlézt do malého podkroví. Podél dvou stran chatky byly dvě kamenné lavice s dřevěným sedadlem. Uvnitř chatky pláli svíčky, a tajemně prostor uvnitř osvětlovali. Prostě nádhera. Z našich nových spolubydlících se vyklubali dva příjemní kluci z Opavy. Navzájem jsme si nabídli svoje pálenky, a šlo se do hajan. Hoši z Opavy byli veselé kopy, a na dobrou noc se nás zcela vážně zeptali: „Máte špunty do uší? Tady kolega chrápe jako medvěd“.
Když je člověk zvyklý spát 6 hodin denně, a najednou má před sebou 14 hodin spánku, tak neví, co s nimi. Chvilku leží, odpočívá, spí, přemýšlí a taky sní. Sní třeba o tom, že ráno vyjde z chaty a ocitne se u moře. U moře, jehož vlny jsou tvořeny mraky někde hluboko v údolí. Tenhle sen snil tuto noc asi každý z nás, ale ráno nebylo žádný moře, ale jenom věčná mlha.
Po snídani jsme si zabalili, trochu se osvěžili u studánky, a rozloučili se s ještě rozespalými kluky z Opavy. A zase do kopce. Pomalu jsme nabírali výšku kolem vrcholů Jelení hřbet (1367m n.m.) a Velký Máj (1384m n.m.). A pak to přišlo! Jako když utne, vystoupili jsme z mlhy. Ale bylo to takové polovičaté, protože ve výšce nad námi se objevily další mraky, takže jsme se ocitly v takové mezivrstvě - mraky nade mnou, mraky pode mnou. Ale alespoň už bylo vidět dál, než 15m. Dalšími vrcholy v naší cestě byly Kamzičník (1419m n.m.) a Vysoká hole (1463m n.m. - druhý nejvyšší vrchol celé Moravy). Někde v těchto místech jsme poprvé uviděli Praděd a jeho vysílač. A taky jsme poprvé začali ve velké míře potkávat turisty, kteří začali přijíždět autobusy na Ovčárnu.
Na Ovčárnu jsme seběhli nedlouho po odchodu z Jelení studánky, a hned jsme pokračovali směrem na Praděd. Z Ovčárny vede až na Praděd asfaltová silnice, která byla plná lidí s dětmi a kočárky. Někdy jsme měli problém se dokonce proudem lidí prokousat. Svižným tempem jsme předbíhali špalír lidí, a v 11:45 jsme dosáhli nejvyššího vrcholu Moravy - Pradědu (1491m n.m.). Nad Pradědem se pořád drželo vysoké mračno, ale alespoň bylo vidět do dáli. Z mraků pod námi vystupovali Dlouhé stráně, Keprník, Kralický Sněžník a další vysoké vrcholy. Po rychlém čaji s rumem, jsme sestoupili k rozcestí Pod Pradědem, a vydali jsme se k turistické chatě Švýcárny. Turistů viditelně ubilo, ale přesto jich zůstávalo dost.
Na Švýcárnu jsme se dostali kolem půl 1. Objednali jsme si polévku - jen Pepa si k tomu dal ještě ovocné knedlíky - a začali strádat plány na odpoledne. Nejlépe dojít co nejdál a spát kde se dá. Co nejdál znamená dojít 13km na vrchol Keprník (1422m n. m. - 4. nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku). Vrchol Keprník vystupoval jako poslední maják z moře mraků - tedy poslední možnost zažít ranní inverzi. Po dobrém obědě jsem otevřel v Bille koupené párky. Už od pohledu nebyly vůbec vábné, tak jsem je raději dal psovi. Aida je očuchala, a pohledem mi naznačila, jestli to jako myslím vážně. Ani pes je nechtěl…
Po obědě jsme vyrazili a začali jsme ztrácet výšku, a taky jsme se pomalu zase začali nořit do mraků a do vlhka…ach jo. A výšku jsme ztráceli a ztráceli, a v nás narůstal pocit zmaru, protože co teď ztratíme, to v podvečer budeme muset znova vystoupat. Snad jen Vláďovi to nějak moc extrémně nevadilo. Naopak ho to těšilo.
Kolem třetí hodiny jsme dorazily do Černohorského sedla (1020m n.m.). Černohorské sedlo je významným turistickým centrem zejména zimního lyžování. A byl by hřích, nedát si ve významném turistickém centru ryzí pivo z hor - Šeráka 11° z Hanušovického pivovaru Holba. A nebyl by to pořádný výlet do hor bez místní pálenky. Místní pálenku zastoupil bylinkový likér Praděd. A zatím co jsme popíjeli, tak z hor sestupovali výletníci, dávali si pivo a hledali si odjezdy autobusu do údolí. To nás ale ten den čekala ještě šichta. Značně posilněni jsme po hodině pokračovali stoupákem.
Relativně pěkný počasí, které jsme ještě měli na Švýcárně, bylo nenávratně ztracené. Zato počasí z prvního dne se opět připomnělo, a naše vidiny probuzení do sluncem zalitých hor bralo za své. Od Černohorského sedla jsme povzbuzení Pradědem vyběhli k Vřesové studánce (1313m n.m.).
Podle pověsti objevil Vřesovou studánku lovec, který v těchto místech pronásledoval zraněného jelena. Jelen, když se napil vody ze studánky, se uzdravil a zmizel lovci z očí. Později prý se sám lovec vyléčil z těžké nemoci pomocí vody z pramene Vřesové studánky. Jako projev díků zde pak na sloup zavěsil obraz a Vřesová studánka se stala poutním místem. Později kníže Lichtenštejn, jemuž zdejší kraj patřil, upravil pramen a nechal zde postavit kapli. Císař Josef II. dal později kapli uzavřít. Ale již kolem roku 1800 byla kaple znovu otevřena. V roce 1850 byla místo dřevěné kapličky vystavěna kamenná kaple, na jejíž stavbu bylo použito kamene z říčky Desné. I když stěny byly až 130 cm silné, tvořily se v nich trhliny, a tak byla kaple v roce 1927 přestavěna na kostelík. Ten v roce 1946 po zásahu bleskem vyhořel. U Vřesové studánky stála i chata Vřesová studánka. Chata byla vybudována pro potřeby poutníků zřejmě již na počátku 19. století. V roce 1892 vyhořela, ale hned v následujícím roce byla postavena chata nová. V důsledku havarijního stavu byla chata v roce 1988 zbourána.
Tolik k Vřesové studánce. Od studánky jsme zamířili k další nádherné vyhlídce Jeseníků - ke Kamennému oku (nádherná vyhlídka pro nás znamenala výhled na špičku vlastního nosu). U vyhlídky proběhlo obligátní focení, a pak už jsme pokračovali k Trojmezí. A tady došlo k důležitému strategickému rozhodnutí. Kde spát? Rozhodli jsme se dojít na Keprník (1422m n.m.) a pak se rozhodnout, jestli sestoupit níž, nebo zůstat na vrcholu. Před námi bylo posledních 100 výškových metrů stoupání.
Vláďa nabral rychlost, a my s Pepou mu viděli jen záda. A jak jsme stoupali a stoupali, tak mlhy ubývalo a ubývalo…a on ten Vláďa snad bude mít nakonec pravdu. Na vrcholu Keprníku jsme došli až za šera. A místy z mraků vykukovala nejdříve obloha, potom i měsíc a hvězdy. No konečně. Snad to do rána vydrží a na nás bude čekat krásné probuzení. Počkali jsme, až přejdou poslední turisti, a našli jsme si místo na spaní v kleči. Uvařili jsme čaj, Pepa udělal výbornou polívku, a šlo se do spacáku.
Noc byla jako vždycky dlouhá. Nebo…dlouhá pro někoho. Takový Pepa se jezdí do hor vyspat. A dnešní noc měl dokonce hodinu navíc, protože se posouval čas. Ale my normální (já a Vláďa) jsme se celou noc převalovali, občas spali, občas se vrtěli, ale hlavně jsme sledovali oblohu. Ta byla celá poseta hvězdami a nádherně svítila. Každý měl nad hlavou svoje souhvězdí, které celou noc sledoval, a podle jeho polohy mohl odhadnout, jakou velkou část už má noc za sebou. Až přišlo svítání a my s Vláďou jsme vstali, a vyběhli na vyhlídku, a sledovali okolí ponořené v moři. Tak pro tohle jsme šli tři dny přes hory a lesy.
Jen Pepa spal a spal a spal. Asi po hodině kochání a čekání na zlatý kotouč, který nakonec vykoukl zpoza obzoru, jsme zahlédli v dálce první turisty vycházející z chaty Šerák. A šlo se balit. Pepa sice protestoval, ale nalákali jsme ho na čaj a párek na chatě. Zbytek čaje byl zmrzlý v ešusu, z čehož měl Pepa neskonalou radost. Jen přemýšlel, jak zjistí ten pravý čas, kdy se čaj v krosně začne rozpouštět.
Za necelou půl hodinu po odchodu z Keprníku jsme dorazili na Šerák. Chata otvírala v 9:00. Kolik je vlastně vůbec hodin? Kolik? Teprve 8:00? To nám Pepa dal, takhle brzo stávat. Z čaje a párku nebude nic, půjde se dál. Přes telefon jsme zjistili spoje do Šumperka, kam se dalo dostat nejlépe z Ramzové.
Poslední zastávka nás po cestě čekala na Obřích skalách (1081m n.m.). Zvětralé skaliska svoru se tyčili jako vztyčené prsty k obloze. Spousta skalní prstů vysokých 10-16m. Pro lezce paráda - z jedné strany kolmá skála, z druhé strany travnatý svah, po kterém stačilo vyběhnout a nechat se z druhé strany vyfotit. Ze skalisek byl už opravdový výhled. Pod námi se rozprostíralo údolí potoka Stařič s vesnicemi Horní Lipová, Lipová - lázně a městečko Jeseník, kde se Stařič vlévá do Bělé.
Po delší přestávce na skalách nás čekal už jen sestup do Ramzové. A zase návrat do mraků a mlhy. Čím níže jsme sestoupili, tím byla větší mlha a větší zima. Škoda, že dnešní raní počasí trvalo tak krátce.
A pak už šlo všechno ráz na ráz. V Ramzové jsme si koupili na zastávce lístek do Šumperka, kam jsme s přestupem v městě Holby Hanušovicích, dorazili asi po hodině jízdy. Naskládali jsme věci do auta a vyrazili směr Praha.
Fotoalbum: Jeseníky; 2011
Na tomto místě se většinou chlubím svými fotopokusy, ale nastane výjimka. Výrazné inverzní počasí mě natolik odradilo, že jsem foťák nevyndal z batohu.
foto by Robert
Diskusní téma: Jeseníky; 2011
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.