Jizerské hory; 2012
Robert
Pro letošní podzimní výpravu byly vybrány Jizerské Hory. Hory, které zná Vláďa jako své boty (chvílí po téhle hlášce jsme v roce 2010 ztraceni v mlze kdesi v Jizerkách skoro volali horskou službu). A vzhledem k Vláďovým průvodcovským schopnostem, jsme se všichni na výlet velmi těšily.
Vytvořily se dvě skupiny. Skupina A ve složení Pepa, Kuba, Robert a Aida, vyrazila už v pátek ráno 26.10. do Liberce. Skupina B ve složení Vláďa a Karel vyrazila v pátek odpoledne do Hejnice, a nedaleko vrcholu Ořešník se obě skupiny setkaly…
26.10.2012 - Pátek
V pátek ráno jsme měli sraz na Černém Mostě. A první věc, na které jsme se shodli, byla pořádná ranní příprava v nedalekém McDonaldu. Prostě snídani a kafíčko po ránu musí Pepa mít.
A nebyl by to správný otec pluku, kdyby se nezajímal o své ovečky. Proto nás nepřekvapilo, že nás u kafíčka zastihl telefon od Vládi. Vláďa se uklidnil, že jsme se i bez něho dokázali sejít a odjet, a ještě nám důkladně zkontroloval plány. Následná cesta Pepovou služební škodovkou nám rychle utekla. Za hodinu a kousek jsme byli v Liberci. Po mírném tápání jsme našli místní ZOO, kde nám poblíž stojící parkoviště posloužilo jako startovací bod.
 |
| Příprava na parkovišti |
Na parkovišti jsme poprvé poznali, že jsme na horách. Studený vítr nás pěkně probral. Taky jsme byli už poměrně vysoko - na úbočí Liberecké Výšiny ve výšce 425 m n.m. Tak nachystat věci, poslední zabalení baťohů, a hurá do kopce.
Nastoupili jsme do oranžového podzimního lesa. Mezi korunami stropů se dokonce začalo objevovat sluníčko, a nic nenasvědčovalo tomu, že podle předpovědi počasí má celý dnešní den pršet (jak jsme se později dozvěděli, tak skutečně skoro v celé republice přes den pršelo). Úvodní kilometr nás dovedl na vrchol Liberecké Výšiny (573 m n.m.). Na vrcholu stojí budova rozhledny a restaurace z roku 1901, tedy z doby, kdy zažívala turistika opravdový boom. V době naší návštěvy byla ale celá budova v rekonstrukci.
Ani ne 200m od rozhledny se objevila první skála celého víkendu - Kovadlina. A už od dob Rumunska zastáváme s Pepou názor, že každá skála se musí pořádně ztrestat, tak jsme jí ztrestaly! Vystoupali jsme po žebříčku na její vrchol.
 |
| Holubička na Kovadlině |
Jizerské hory jsou tvořeny převážně žulami. A na mnoha místech vystupují žulové masívy nad okolní terén, a vytvářejí nádherné skalní úvary, které jsou po miliony let dotvářeny slunce, deštěm a větrem. A protože jsou tyto útvary turisticky velmi vděčné, zpřístupnili naši předci každou výraznější skalku veřejnosti. Proto jsme se mohli pomocí vytesaných schodišť a ocelových žebříků na tyto útvary podívat. Z většiny z nich byl i výborný výhled do okolí. Proto vřelý dík našim turistickým předchůdcům, kteří naštěstí ještě neznali pojmy jako "ochrana" přírody a MŽP.
Po krátké zastávce na Kovadlině jsme pokračovali v cestě. Jakub začal remcat, že jdeme pořád do kopce, a abych mu tedy spravil náladu, udělali jsme si malou odbočku na vyhlídku Jezdec, na kterou se šlo paradoxně z kopce. Jezdec byl malý skalní útvar, na nějž vedly kamenné schody. V okolí se ještě nacházely dvě malé hradní zříceniny, ale ta jsme neviděli a ani nehledali.
Po návratu na rozcestí Mlynářův Kříž (bohužel pro Kubu jsme šli do kopce) jsme pokračovali k vesnici Rudolfov. Tady měla být podle mapy hospoda. Takže jsme si navnadili chuťové buňky a šlapaly, co to dá. V Rudolfově skutečně hospoda byla, ale podle vzhledu byla v provozu naposledy za císaře pána. No nic. Tak jsme šli dál. Opět do kopce proti proudu Černé Nisy směrem k vodní nádrži Bedřichov. Po cestě klasická zastávka u žulových balvanů.
 |
|
Vodní nádrž Bedřichov |
Abych nedělal chytrého jen já, tak budu citovat všemocnou síť internetu: "Vodní nádrž Bedřichov, nazývaná také Bedřichovská přehrada (německy Friedrichswalder Talsperre) či Přehrada na Černé Nise, je nejvýše položenou přehradou Jizerských hor. Leží v katastru obce Bedřichov na Černé Nise. Koruna její hráze leží v nadmořské výšce 775,26 m n. m., hráz je 340 m dlouhá a 23,5 m vysoká. Byla stavěna v letech 1902 – 1909 Vodním družstvem k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy k ochraně proti povodním a úpravu průtoku v suchých obdobích, dnes navíc napájí tři vodní elektrárny a slouží také k rekreaci a rybaření."
Proběhlo klasické focení a pokračovali jsme dál. Od přehrady jsme konečně pokračovali po normální lesní pěšině, a ne po asfaltce. Ale naše nadšení netrvalo dlouho. Po 500 metrech zase začal asfaltový koberec.
Ani nevím kdy přesně, ale pomalu se začal ve skupině A objevovat duch nespokojenosti. Začaly padat narážky na to, jestli budeme chodit po asfaltu celý víkend, a že jsme mohli rovnou jet někam na letiště brousit startovací dráhu, a že čumím do mapy jako Vláďa, a že ten se ale na rozdíl ode mě v mapě vyzná a tak dále a tak dále. Pomalu jsem se začal těšit, až přijede Vláďa, a hněv skupiny padne na něj.
Naštěstí se po necelém kilometru objevila hospoda, lépe řečeno bývalý lovecký zámek se sklárnou přestavěný na hotel a restauraci. A nespokojeným řečem bylo nakrátko konec. Tak konečně oběd. Byly jsme na Nové Louce v Šámalově chatě. Nová Louka má dlouhou historii, která je spojena s Bedřichovem. Tady od konce 16. století fungovala sklárna. V polovině 18. století přestala kapacita sklárny stačit poptávce, a tak tehdejší majitel vystavěl 2 km od Bedřichova v lesích novou sklárnu. Kolem této sklárny následně vznikla osada a celá oblast se začala nazývat Nová Louka.
 |
| Kuba v akci |
Po občerstvení jsme dále pokračovali po asfaltu, který nakonec po asi 6 km nadobro na celý víkend zmizel z našich očí a z našich podrážek (ještě že byl v sobotu sníh). Poměrně nezáživnou šlapačku jsme si zkoušely krátit nejdřív detektivními příběhy, poté takovým složitějším slovním fotbalem, a nakonec jsme hádali historické události … prostě krize.
Mezitím jsme se pomalu přesouvali k Hejnicím, do kterých by měl večer dorazit Vláďa s Karlem. Po cestě se objevilo opět několik větších balvanů. To jsme si dali menší přestávku.
Po krátkém vymýšlení ptákovin na šutrech, jsme pokračovali až na rozcestí Pod Vodopády. Tam jsme se dostali ke břehu potoka Černý Štolpich a pomalu jsme začali podél jeho břehu stoupat k vrcholu Ořešník (800 m n.m.), poblíž kterého jsme měli nocovat první noc. Tento úsek cesty nám bohatě vynahradil všechny dnešní asfaltky. Romantická cesta vedla podél potoka s množstvím vodopádů.
V místě Maiwaldovy smrti (místo, kde se smrtelně zranil v 19. stol. lesní dělník) jsme paradoxně pohrdli nabídnutou zkratkou. V zatáčce byla totiž namalovaná šipka K vodopádům. Byla to turisticky neznačená cesta, a my jako správní turisti, jsme se rozhodli, že se k vodopádům podíváme. Teda až na Kubu. Toho sužovala bolest kolene, a proto se rozhodl, že se vydá dál po značené cestě. Tak jsme s Pepou samy dva vydali směrem k vodopádu nazvanému Velký Štolpich. Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že kolem něj prochází červená značka vedoucí na Ořešník, tedy cesta, po které jsme chtěli jít. Takže jsme vlastně šli zkratkou. Vše bylo na relativně malém prostoru, proto se nedala zkratka ani vyčíst z mapy. Kdybychom sebou měli batohy, tak můžeme jít naproti Kubovi z druhé strany, ale takhle jsme se pro ně museli vrátit a pokračovali dál po žluté značce oklikou za Jakubem.
 |
| Pepa v akci |
Pěkně jsme obešli vodopády po široké značené cestě a u mostu nad Štolpichem jsme potkali Kubu. Sestoupily jsme po nepříjemné cestě na místo, kde jsme s Pepou byli před půl hodinou, a vše řekli Kubovi. Ten měl už pěkně zmordované koleno, a když se dozvěděl, že si ten krkolomný sestup od mostu k vodopádu mohl odpustit, vyslechl jsem si stesky po Vláďovi, a že mě sesazují, a že bych nedokázal vést ani děti do školky. A to jsem ještě neprozřetelně prozradil, že jdeme klukům naproti, a že vlastně stejnou cestu půjdeme zítra nazpět…
Vyšlápli jsme na nejvyšší bod úbočí (cca 850 m n.m.), na kterém ležel Ořešník (skály s vyhlídkou), a našli jsme si místo v lese na spaní. Chvíli oddechly a vyrazily na vyhlídku - z kopce. No jo, se mnou se prostě chodí na vyhlídku vždy z kopce. Po cestě jsme uslyšely naříkat dítě, a jaké bylo naše překvapení, když se proti nám objevil pár s malým dítětem, které sedělo matce na zádech na sedátku. To by nebylo ani tak nic divného, kdyby nebylo 6 hodin večer, a lidi nešli na druhou stranu, než byla civilizace. Ach jo.
 |
| Ořešník |
Po svižném sestupu jsme dorazily na skály Ořešníku (800 m n.m.). Na vrcholu je kříž a nádherný výhled na Hejnice. Po vrcholovém fotu jsme se obrátili nazpět. Udělali po cestě pár nepřehlédnutelných značek pro Vláďu a Karla, a šli si připravit spaní.
Zatelefonovali jsme skupině B, a zjistili jsme jejich stav. Po sedmé hodině by měli být v Hejnicích a měli by vyrážet nahoru za námi. Tak jsme si ještě nadiktovali nákup, aby byla dobrá snídaně, a popsali klukům místo spaní včetně našich nepřehlédnutelných značek. Ulehli jsme do spacáků s vědomím, že za dvě hodiny tady kluci musí být. Za dvě hodiny blafl pes - to kolem prošli kluci přes nepřehlédnutelné značky, a šli klidně dál, aniž by o nás věděli. Nakonec jsme se přes telefon přece jenom nějak našli. Ještě že ty telefony máme, ostatně outdoor bez mobilu by byl značně nebezpečný … no … pro nás určitě.
Přivítali jsme se, vyslechli si, jak po celé republice prší, a šli dál spát. A na spacáky se pomalu začal snášet sníh.
 |
| 1. den - 20 km |
27.10.2012 - Sobota
V sobotu jsme se probrali ze spacáků až kolem 9 hodiny. Takhle pozdě nestáváme ani v neděli z postele. Ale komu by se taky chtělo stávat z teplého spacáku do sněhem pokrytého chladného lesa. Celou noc sněžilo a napadlo dost kolem 5cm sněhu. Každý se proti tomu bránil, jak mohl. Já a Pepa jsme měli žďáráky, takže jsme měli mokrý spacák zevnitř od zkondenzované vody. Vláďa měl žďárák bez membrány, takže byl mokrý z venku. Karel měl postavený přístřešek, a přes Kubu přehodil večer Vláďa svoji pláštěnku, takže taky nic moc. Přes Aidu jsem přehodil večer bundu, takže kromě mokrého spacáku jsem měl i mokrou bundu. Prostě ideální sobotní ráno na horách. Bez snídaně a bez čaje jsme se zabalili a vyrazili na cestu.
 |
| Jizera |
Prošli kolem vodopádu, a vydali se cestou do kopce (ano, už jsme tudy jednou šli…). Všichni samozřejmě velebili návrat Vládi do čela skupiny, ale já vám to prozradím. Pod tím sněhem byl stejně asfalt!
Měli jsme v plánu dát na Knajpě snídani a trochu si vydechnout. Jakub se mě pořád ptal, za jak dlouho tam budeme, protože měl strašnou žízeň, ale nechtěl se mu sundávat batoh. Jako bývalý vůdce bych to měl tušit alespoň teoreticky. Půl kiláku. Po další asi 6 půlkilácích jsem se dozvěděl něco o prdeli.
Po asi hodině jsme konečně dorazili na Knajpu. Knajpa (985 m n.m.) je malý bufet, který je v sezóně určitě hojně navštěvován. Já jsem tam byl podruhé, a podruhé bylo zavřeno, bylo hnusně, foukal vítr, byla zima a byl sníh. Potřetí mě tam už nikdo nedostane. Ale alespoň má Knajpa verandu, stůl a lavice. Takže jsme schováni před větrem nabrali sílu a udělali si čaj. Taky jsme tady potkali toho dne první turisty.
Plán na den byl jasný, dojít do osady Jizerka, a tam najít spaní. Pomalu už začali padat návrhy na spaní někde na chatě, ale zatím hodně nesměle. Zabalili jsme a vyrazili směrem na Jizeru.
 |
| Těsně pod vrcholem Jizery |
Na Jizeru vede odbočka z Jizerské magistrály, a je to cesta, po které se musíte vrátit.
Jizera (1122 m n.m.) je druhá nejvyšší hora Jizerských hor na České straně Jizerek. Na vrcholu hory se nachází Přírodní rezervace Prales Jizera. Prales je nejstarší chráněnou rezervací v Jizerských horách (1960). Na vrcholu je bufet s verandou a skalisko s křížem a s nádhernou vyhlídkou do okolí. Teda jenom za pěkného počasí. My jsme se na vyhlídku taky vydali a nepříjemně nás tam překvapil silný vítr. Ještě, že už se nenosí klobouky, ale čepice.
Bylo kolem 13:00 a my se od Jizery vydali směrem k Smědavě, což bylo asi 1,5 km. Na Smědavě je horská silnice s penzionem a restaurací a zastávkou autobusu. Zalezli jsme do hospody na jídlo a začali padat návrhy na využití autobusu, penziónu, vířivky, restaurace … a vůbec, není v Liberci v aquaparku taky pěkně?
Po jídle a pivě jsme vyrazili dál po horské silnici do osady Jizerka. Sněhu bylo jako v zimě a zima taky. Široká cesta vedla lesem a byla to celkem nezáživná šlapačka. Zpestření pro nás byli jen dva cyklisti, kteří si asi spletli roční období, a stopa trojnohého běžkaře, z kterého se vyklubal kočárek s třemi koly.
S Kubou jsme klukům trochu utekli, a ke konci cesty jsme si udělali malou odbočku na rašeliniště Jizerky (861 m n.m.) ležící v NPR stejného jména. Rašeliniště je jediné naleziště vřesovce čtyřřadého v Čechách. Trochu jsme měli strach, aby se nám Vláďa a kluci neztratili. Ale co by to bylo za junáka, kdyby se také nevydal za přírodní zajímavostí. Když jsme se vraceli nazpět na hlavní cestu, potkali jsme kluky.
Po necelém kilometru jsme dorazili k první chatě osady Jizerka. Kuchař nás mohutně zval dovnitř, ale na otázku po 5-ti volných místech na spaní nedokázal kladně odpovědět. Přesto Pepa rozhodl, že se prostě na kafe musí. Místní byli tak hodní, že nám nakonec telefonem domluvili spaní na jiné chatě. Bylo to asi až na třetí pokus, jinak bylo všude plno. Vidinu spaní v teple jsme náležitě oslavili velkým rumem.
Osada Jizerka (cca 850 m n.m.) je bývalá sklářská osada, kde byl roku 1829 zahájen provoz sklárny. V největším rozmachu této osady zde žilo 450 lidí a byla zde mimo sklárny také škola, obchod, hostinec, pila, pekárna, kovárna a další řemesla - prostě všechno, co bylo v té době potřeba. V roce 1911 byl provoz sklárny ukončen. V současné době je v osadě kolem 20-ti domů, kterým dominuje hotel Panský dům a přilehlé objekty. V osadě je také Muzeum Jizerských hor. Nad osadou se jako výrazná dominanta tyčí kopec Bukovec (1005 m n.m.).
Po vydatném posilnění jsme vyrazili konečně k našemu nočnímu útulku. Silný vítr v kombinaci s otevřenou planinou, namrzlou silnicí a naším mírným opojením udělal tuhle krátkou cestu docela zajímavou. Vláďovi se ještě tip paní na spaní moc nezdál, a mermomocí chtěl spát v jedné ze tří chat, na které má dobré vzpomínky. Zkusili jsme Panský dům, ale zdál se být zavřený. Tak se nedalo nic dělat a pokračovali jsme dál pod Bukovec na Jizerku-Mořinu.
 |
| Dobré ráno |
Vláďa měl ještě cestou samé dobré tipy na bivakování venku, ale sám tomu nevěřil, určitě se ve skrytu duše těšil na teplá kamna. Na Mořině stály dvě chaty, Vláďa s jistotou označil naší chatu, a na otázku jak to ví, odpověděl: "to je přece jasný". Zas tak jasný to nebylo. Spali jsme v té druhé chatě, která na první pohled vypadala jako zavřená, ale bylo to jen zdání. Uvnitř nás přivítala míla paní a slovenský kuchař.
Ta zmínka o kuchaři je důležitá, protože tak dobrý řízek s bramborem a domácí tatarkou neumí žádná babička na světě. Žádný jídelní lístek, žádná nabídka, prostě jen: "Chalani, mám tu řízek, nebo udělám bramboráky". Pohlreich by měl radost.
No a po jídle přišlo na řadu pivo a již zmiňovaný slovní fotbal, který v kombinaci s pivem dostával úplně jinou dimenzi. Nejmenovaný člen naší výpravy (nejmenovaný určitě ví) dokázal dokonce třikrát po sobě prohrát a třikrát získal přízvisko debil (po každé prohře je přiděleno první (resp. následující) písmeno z vybraného slova, kdo získá celé slovo tak se definitivně prohrál a nese si přízviko o které se hrálo, pozn. JM)
. Prostě jsme se bavili. A když v půlce večera ještě vypadl proud, a paní domácí nám donesla petrolejku, byl konec večera ještě i romantický. A zatímco my se bavili, majitelé chaty se strachovali před zimou. Protože když nejde proud, nejde ani kotel. Ale co, my máme přece spacáky. Bivak musí být.
 |
| 2. den - 16 km |
28.10.2012 - Neděle
Ráno jsme si dali budíka tak, abychom v 8:00 mohli odejít. Protože se měnil čas, měli jsme hodinu k dobru. Dostali jsme teplou vodu do termosky na čaj, a vyrazili na cestu. Počasí bylo nic moc. Pod mrakem, zima, hnusně. Přes noc napadl sníh, takže bylo jak v zimě.
Vyrazili jsme po červené značce po cestě, která je podle Vládi jedna z nejkrásnějších v Jizerkách. Ze začátku to ani tak nevypadalo. Šlapání sněhem v zimě a oparu. Po asi 2 km jsme odbočili z široké cesty na lesní pěšinu. Rázem se náš postup stal zajímavým, protože značka se ztrácela a pěšina byla zapadaná sněhem, přesto jsme Jelení stráně přešli a Věžní skály (1018 m n.m.) jsme našli. Na skály jsme sice vyšplhaly, ale mlha je mlha, takže klasika, žádný výhledy.
Pokračovali jsme dál po Jizerském hřbetu prakticky po rovině přes močály. Po asi 3 km jsme dorazili k Pytláckým kamenům (975m n.m.). Tady už byla regulérní rozhledna. A počasí se dokonce začalo trochu lepšit. Pomalu se začalo ukazovat sluníčko.
Pokračovali jsme dál. Boty začínaly po třech dnech už trochu vlhnout, a nohy v hlubokém sněhu začínali bolet. Konečně jsme došli na rozcestí Předěl. Cestu na nejvyšší vrchol Jizerských hor Smrk (1124 m n.m.) jame zavrhli a vydali se po žluté cestě do údolí do Hejnic k našemu, teda Vláďovu, autu.
První část cesty byla toho víkendu nejkrásnější. Ukázalo se sluníčko, trochu se i oteplilo a hned se šlo lépe. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce Palička (944 m n.m.). První vyhlídka, ze které bylo opravdu něco vidět. Možná k naší škodě, protože Bílý Potok a následně Hejnice byli opravdu v dáli.
Cesta dolů k Hájenýmu potoku byla opravdu krásná. Jak podotkl Pepa: "zažili jsme tři roční období - podzim, zimu i jaro". Horší úsek cesty byl od Bártlovy boudy. To už jsme vyšli do vesnice Bílý Potok a šli jsme po asfaltce celé 4 km až do Hejnic.
Tento úsek byl naopak nejhorší. Byli jsme unavení, těšili se na teplo, sucho a hospodu. Boleli nás nohy, ale zase nás hřály zážitky uplynulých dní. Konečně jsme dorazili na náměstí v Hejnicích. Ti chytřejší z nás si přezuli boty (tzn. všichni kromě mě). Hospoda, do které jsem se těšili, byla zavřená, proto jsme se poskládali do auta a vyrazili směrem k Bílému Potoku, kde jsme pěšourem míjeli jednu hospodu otevřenou.
Po dobrém jídle jsme dojeli autem do Liberce, kde měla skupina A svoje auto. Rozloučili se a vyrazili do Prahy.
I přes proměnlivé počasí nám víkendová akce vyšla na jedničku. Zjistili jsme, kdo je největší "debil" ve skupině. Nejvíce nespokojený člen výpravy Jakub se nabídl, že se stane vedoucím příštího výletu (aby taky všichni nadávali někomu jinému než Vláďovi a mě). Karel kromě klasického nože proti medvědovi vytáhl na světlo i klasický zálesácký přístřešek. No a Pepa se zase konečně po dlouhé době pořádně vyspal, protože Pepa, ten to všechno bere jako dovolenou.
 |
| 3. den - 18 km |
Fotoalbum: Jizerské hory; 2012
Diskusní téma: Jizerské hory; 2012
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.