Výstup na Grossvenediger; 2011
JM
 |
| Vrcholové panorama |
Grossvenediger (3662) je čtvrtý nejvyšší vrchol Rakouska, který se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur a na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko (tolik wikipedie). Vysoké Taury jsou moje srdcovka, Grossvenediger naprostá klasika. Takže letošní cíl pro podzimní výstup byl daný. Trasa je opět pohodová normálka – od parkoviště Matreier Tauernhaus (1512) na Neue Prager Hütte (2796) kde plánujeme přespat, po ledovci nahoru, po hřebínku a přes úzký sněhový most na vrchol (3662), zpátky na druhou stranu k noclehu na Defreggerhaus (2963). Pak tam máme ještě den navíc, který není přesně naplánován, ale nějak se musíme dostat zpátky k autu (ano jsme na opačné straně pohoří, než jsme začali a pěšky to ani omylem nedáme). Vyrážíme v silné čtveřici Vláďa, Karel, Kuba (Robertův brácha) a já.
Den první – 24. 8. 2011
Odjíždíme po práci z Prahy, směr jih. Karel řídí, ždímá ze svého auta maximum, prý jezdí dynamicky, ale bezpečně. Když předjíždí kamion zprava, tak mě a Vláďovi zatrne, Kuba (věren rodinné tradici) je v pohodě. Na větší část zbytku cesty raději usnu, abych další podobné kousky neviděl. Kolem půlnoci zastavíme, lehneme na louku, doobdivujeme hvězdnou oblohu, spíme.
Den druhý – 25. 8. 2011
Krásné ráno, krátká cesta horskou silnicí, snídaně na parkovišti. Konečně vyrážíme. Cesta jde podél potoka. Tohle není realita, jsme uprostřed reklamy na Rakousko – krávy a ovce volně se pasoucí kolem, dřevěné budovy uprostřed svahu, horská louka kolem dokola, potok s peřejemi vedle cesty, alpské štíty (skála a led) v pozadí, azurová obloha a hřející sluníčko. Poslední vesnice, nebo spíše turistická atrakce, tento dojem jen potvrzuje – muškáty v oknech, dřevěná stavení, restaurace s terasami kde obsluhují blonďaté Brunhildy. Tohle je pro zhýčkané turisty, horalové pokračují dál.
  |
| Reklama za Rakousko |
Z příjemné procházky podél potoka se stane prudké stoupání podél vodopádu. Nahoře je pravá horská krajina – kameny, balvany, malé travnaté polohy, sem tam nějaké kvítí, jezírka, prudké potoky… Prostě nádhera. V pohodě dojdeme na Neue Prager Hütte. Ještě stihneme radler, pivko, večeři, západ slunce na skalním hřebenu za chatou, pivko.
 |
 |
| Stoupáme podél vodopádu | až k jezírkům na horské louce |
Den druhý – 26. 8. 2011
 |
| Neue Prager Hütte |
Výstupový den, takže brzo ráno z pelechu, pořádná snídaně (v průběhu dne na jídlo čas nebude) a hurá nahoru. První část cesty vede suťovištěm k začátku ledovce. Na nástupovém místě je docela živo, všichni se vážou do lanových družstev. Takže jdeme s davem, i když je navázání na lano jen psychická podpora. Ledovec je tu hodně prudký, ale neleží na něm žádný sníh, je pevný a tvrdý. Trhlin jsou tu mraky, ale všechny jsou krásně čitelné. Sluníčko svítí, vítr krásně fouká (všichni tvrdí že moc, ale já to mám prostě rád). Po pár stovkách metrů se stoupání zvolní, ledovec je tu již zasněžený. Tak přesvědčíme i Vláďu že lano je zbytečné. Obcházíme několik krásných trhlin, ale i tady je situace přehledná a čitelná. Ještě si přidáme adrenalinový zážitek – přechod sněhového mostu (možná, že mě šálí paměť a tohle se nestalo, ale zní to dobrodružně a drsňácky ;-).
 |
 |
| Nástup na ledovec | Trhlinka |
Pauzu si dáme těsně pod vrcholovým hřebínkem, pěkně v závětří. Teď už nás čeká jen vrcholová partie – úzký sněhový hřeben (jak píší v průvodci). Tady je teorie taková, že druhý by měl jít zkušenější a když uvidí, že první padá z hřebenu, tak by měl skočit na opačnou stranu. Lano mezi nimi vede přes hřeben a oba zůstanou viset na opačných stranách hřebenu. No my jsme čtyři na jednom laně, a Kuba má váhu téměř celého zbytku družstva (sry ;-), což celou teorii lehce komplikuje. Navazujeme se na lano všichni a vyrážíme. Vítr zesílil, což nám pohyb ztěžuje, navíc jak postupujeme k vrcholu tak se hřebínek zmenšuje, posledních 20 m je jeho šířka jen na jednu botu (to už je fakt málo). Ale i to překonáme a jsme na vrcholu. Výhledy, fotky panoramat, na vrchol přichází další skupina (Češi jak jinak), tak ještě vrcholovku s křížem a jdeme zpátky.
 |
 |
| Úzký sněhový hřebínek | Vrcholové foto |
Protože máme času víc než dost, tak místo přímé cesty na Defreggerhaus volíme zacházku. Vylezeme na protilehlý hřeben, z druhé strany půjdeme po ledovci dolů. Podle mapy to vypadá dobře tak vyrazíme do stoupání po ledovci (bez sněhu) podél malého potůčku. Vítr ještě zesiluje, dokonce dokáže v poryvech přetlačit vodu i tomto hodně prudkém svahu, voda prostě teče do kopce. Tohle už není příjemný vítr ani pro mne. Jenže nahoře čeká další zrada – ve skutečnosti není na druhé straně ledovec ale několik desítek metrů lámavé kolmé skály. Tohle se nám slézat nechce, bereme navrátila a to přímou cestou. Což se za chvíli ukáže jako dobrodružné rozhodnutí. Slezeme z hřebenu, přejdeme vodorovnou část sedla a svahem dolů, tady bývají trhliny. Jsou. Většinou jsou vidět, ale kořeny mají zapadané sněhem. Kličkujeme mezi nimi, občas člověk došlápne do prázdna. Tady jdeme bez lana, každý sám za sebe. Tahle část se zdá riskantní a možná i je (ani zpětně nevím, jak přesně se měla tato situace vyřešit).
 |
| Tady měl být podle mapy ledovec; |
Naštěstí dorazíme na vyšlapanou cestu. Tady už bude všechno v pohodě. Dojdeme k trhlině snad jen 0,5 m široké. Jednoduše přeskočíme, no problem. Jen Kuba co, skáče poslední, zapadne do následující trhliny až po batoh (asi je to jeho těžkým batohem, nikdo další v tomto místě neměl problém ;-).
Odpoledne dojdeme na Defreggerhaus, ani nejsme moc zničení. Vláďa vyrazí po zítřejší trase, prý aby ověřil schůdnost, když nás dnes mapa vypekla. Jako záminka pro neznalé je to dobrý, ale my víme, že je nevyběhaný. Ale mapa fakt nesedí, v tomto údolí je ledovec ve skutečnosti poloviční (nebo třetinový) než je kreslený na mapě.
Den třetí – 27. 8. 2011
 |
| Deštivý den v horách |
Včera jsme se rozhodly jít rovnou dolů. Původní cesta, která měla vést po ledovci, jede nyní suťovištěm a je prakticky neprůchodná (jak včera ověřil Vláďa). Navíc se má dost zhoršit počasí. Zhoršilo, jak je v horách zvykem ze dne na den. Prší a válejí se mlhy. V údolí v místě kde začíná asfaltka je malý lom na nějaký ozdobný šutr (jo tady je znát, všichni s výjimkou Kuby máme zkoušku z geologie). Vidět tohle ochránce z KRNAPU tak ho trefí šlak. Autobusem se dvěma přestupy se dostaneme k autu. Bouřka s krupobitím nás zastihla až na cestě. Protože máme ještě den navíc, tak hledáme náhradní program. My a počasí se na ničem neshodne, tak jedeme přímo dom. Ještě nás čeká tradiční zastávka v restauraci v Boršově nad Vltavou. Vaří tu dobře a hlavně ceny jsou z roku 95.
  |
| Těžba na hraních NP?! V ekologickém Rakousku možné |
Poznámka
Tahle poznámka je střelbou do vlastních řad, ale jako svědectví mojí intelektuální aktivity stojí zato jí zapsat, a tak zachovat pro příští generace.
Přesto, že jsem se první den namazal opalovacím krémem, tak jsem si lehounce připálil lýtka. Tu mě ráno druhý den popadla ona zásadní myšlenka: „Dneska půjdu celý den v dlouhých kalhotách, ta připálená lýtka budou celou dobu zakrytá, to se vůbec nemusím mazat.“ Navíc je výstupový den chladno a fouká vítr. Vůbec necítím, jak mi horské sluníčko pálí obličej. Puchýře na nose léčím další tři dny, vypálené sluneční brýle jsou zřetelné týden…
Fotoalbum: Výstup na Grossvenediger, 2011
Diskusní téma: Výstup na Grossvenediger, 2011
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.