Jak to všechno začalo

první velká společná akce, moje první výprava za hranice všedních dní, začátek přátelství na celý život...

Expedice Fagaraš; 2007

Vláďa Junek a kol.

Členové výpravy

Pepa                        Vláďa

Karel          Robert

Tomáš

    Původně velká plánovaná výprava se dost zredukovala, což nám ve finále ani nevadilo. Bylo nás sice pět, ale už Karel Poláček s Jaroslavem Foglarem pochopili, že je to nejlepší počet pro dobrou partu. A tou jsme nakonec i byli. Vzájemně jsme se doplňovali a pomáhali si v nouzi (za což mohly převážně moje excesy). Ne vždy nám bylo do zpěvu, ale nikdy nás to nerozházelo natolik, abychom se pohádali, nebo dokonce aby vypukla ponorka.

    Vláďa, vždy s mapou v ruce, věděl kudy a kam a za jak dlouho (až na nějaké ty čtvrthodinky), náš průvodce krajem. Pepa, neohrožený fotograf, jenž vypadal se svým šátkem jak muslimský partyzán. Nemluvný Karel, jenž vážil svá slova a vypouštěl ze svých úst jen opravdové perly. Tomáš, člověk, který vládne i svahilštině (ale bohužel zrovna Rumunštinu neumí), a který byl schopen ukecat i toho nemluvného oslíka. A nakonec já, potížista, který se snažil tmelit kolektiv.

    Každý přispěl svým dílem k tomu, že jsme si těch deset dnů užili se vším všudy, a že na tuto výpravu budeme každý dlouho a rád vzpomínat.

                                                                                                        Robert

Den první – 28. 6. 2007

    Jako start expedice do Rumunska byl stanoven čtvrtek 28.6. Původně velké počty účastníků se během příprav a zejména po výzvě k zaplacení jízdenky značně zredukovaly. Nakonec zbylo jen zdravé jádro výpravy- Robert, Pepa, Karel, Tomáš a moje maličkost.

    Od této expedice jsme si slibovali poznání krásné a divoké přírody rumunských hor. Nakonec se celá expedice změnila nejen v poznávání hor, ale i v rychlokurz šmelení, vekslování a uplácení.          

    Odjezd z hlavního nádraží v Praze byl v 7:32 ráno. Na nádraží se čtveřice účastníků sešla bez problémů (pátý účastník přistupoval po cestě v Pardubicích) a začali jsme mezi sebou soutěžit o nejtěžší krosnu. Vítěz si pak mohl dopřát nošení této supertěžké krosny po celých 11 dní na svých nebohých zádech. Po chvíli přešlapování a nervózního očekávání následujícího jsme se přesunuli do připraveného vlaku EC Jaroslav Hašek směřujícího do Budapešti. Na nástupišti se někteří rozloučili se svými blízkými tak, aby hned ve vlaku mohli pokukovat po jiných slečnách. To jsem však od tohoto nejmenovaného účastníka předem čekali, takže nás to nemohlo v ničem zaskočit (když to budu komentovat, tak si řeknete: potrefená husa se vždycky ozve, ale stejně…není to pravda, žádný jiný slečny tam bohužel nebyly).

    Nálada ve vlaku byla velice dobrá, zvláště poté, co v jedné malé východočeské vesničce přistoupil do vlaku Tomáš. Tato východočeská víska vyniká prý pouze jako velkovýroba drog zvaných „východočeský perník“. Tomáš byl, co se týče vysokohorské turistiky nejméně zkušeným členem týmu, ale jeho komunikační dovednosti (a znalosti asi 18-ti cizích jazyků) se ukázaly jako nepostradatelné pro úspěch naší expedice. Z počátečního outsidera, který vezl do hor utěrku na nádobí, se stala šedá eminence celé výpravy řídící naše další osudy. Musíme si také přiznat, že bez Tomášovy odborné a kvalifikované pomoci bychom asi nikdy nepřišli na princip skládání rumunské mapy.

    Cesta přes území Čech utíkala bez problémů. Jediným neúspěchem a to přímo katastrofálním byl můj naprostý debakl v našem šachovém miniturnaji. Tento debakl mne vedl k tomu, že jsem raději později na chatě u jezera Balea Lac simuloval ztrátu šachových figur, abych byl tak ušetřen dalšího debaklu na cestě zpátky.

    Nálada ve výpravě ožila po otevření první lahve vína. Cestou se nám dostalo také příjemného překvapení v podobě našich spolucestujících, kteří směřovali rovněž jako my do Brašova a na hrad Bran a následně pak do přímořské Konstanty.

    Přes Bratislavu, Nové Zámky a Štúrovo jsme se rychlíkem dostali do Maďarska k veletoku řeky Dunaj. Tomáš nás neustále upozorňoval, že už brzy bude obří most přes Dunaj. Po asi půlhodinovém marném čekání jsme usoudili, že most asi ještě nepostavili nebo nám Tomáš kecal. Před Budapeští jsem svojí panikou způsobil, že skupina byla připravena na okamžité vyražení již půl hodiny před příjezdem do stanice Budapešť - Keleti. Poté, co jsem dosáhl svého cíle a skupina byla připravena k okamžitému vyražení, jsem si mohl sundat zbytečně nandaný batoh ze svých ramen.

    Nádraží Budapešť - Keleti je velice hezké. Pohled na úžasnou ocelovou konstrukci zastřešení nástupišť nám jen kazilo 25kg na zádech. Bylo kolem druhé hodiny a měli jsme tak asi tři a půl hodiny volna. Vyhledali jsme proto úschovnu zavazedel, vyměnili jsme peníze za zcela nevýhodný kurz (zejména Robert), (kdo mohl tušit, že se kurzy na nádraží a ve městě liší až o 20%) a vyrazili jsme směrem k Náměstí Hrdinů (Husok Terek). Cesta k němu vedla po maďarské obdobě pražské magistrály, a tak byla cesta velice příjemná. Jen Tomáš a Robert neustále pozorovali a hodnotili kolemjdoucí Maďarky.

Náměstí hrdinů	Nádraží Budapešť - Keleti

    Náměstí hrdinů bylo postaveno na konci 19. století a vévodí mu velký monument a socha knížete Arpáda. U náměstí je několik významných budapešťských muzeí. Naše další kroky vedly do městského parku přes krásný secesní most, který v dolní části sloužil jako hostel pro bezdomovce. Na druhé straně mostu se nacházel velký městský park, kterému na jedné straně vévodí jezero a na druhé straně hrad Vajdahunyad. Tento hrad byl postaven na konci 19. století a ve všech historických slozích od románského slohu až po klasicismus. Hrad byl obklopen jezírky. Jádro naší skupiny dostalo v parku chuť na pivo, a tak jsme přes park pomalu vraceli směrem k nádraží. Park, jak jsme zjistili, sloužil jako častá ubytovna budapešťských bezdomovců.

    Kolmými ulicemi moderní Pešti jsme se přesouvali směrem k nádraží a hledali jsme hospodu, kde bychom ochutnali místní maďarské pivo. Nakonec jsme narazili na bar s pivem značky Arany Asok. Bar byl poněkud stísněný a v této chvíli nikoho nenapadlo, že tento bar bude i svědkem našeho návratu z Fagaraše. Pivo se mi zdálo poměrně dobré, jen Pepa ho nedopil se slovy, že takový patok se nedá pít.

    Před odjezdem nočního expresu EN Ister jsme si ještě nakoupili zásoby v místním Sparu a ochutnali výborný kebab v nádražní hale. Po vyzvednutí batohů jsme se přemístili do vlaku. Vlak nás velice příjemně překvapil - každý vagón měl vlastního stevarda a do vozu se nemohl dostat nikdo neoprávněně. Naše stevardka byla velice drobná Rumunka, která nám hned při příchodu sebrala naše jízdenky.

    Podle očekávání jsme měli v kupé ještě šestého člověka. Byl to muž kolem šedesáti, na Rumuna dosti světlý, mluvící prý německy. Jeho identita nám byla záhadná. Naše pohledy upoutaly české lupínky, které tento člověk jedl a špinavé kalhoty. S Robertem nám bylo vše hned jasné: ten pán je šmelař!!! V noci nikdo neunikne z jeho spárů…

    Jaké bylo naše překvapení, když jsme ujistili, že se nejedná o žádného šmelaře, ale profesora Brašovské techniky, který se vracel z Prahy z návštěvy svých kolegů profesorů na ČVUT. Když nám pak dával vizitku, tak jsme zjistili, že tolik titulů jako on neshromáždíme všichni dohromady ani za celý život (s výjimkou Pepy). 

    Pán se ale brzy odstěhoval do jiného kupé (Robertovi totiž smrděly boty), ale ještě před tím nám dal pár užitečných rad jak přežít v Rumunsku - vystřelovací nože velikosti lidské ruky, mačety a mazací nože byly nepostradatelným arzenálem.

    Před spaním se někteří členové expedice posilnili několika málo pivy za cenu pouhých dvou eur. Po přejezdu státní hranice, kde nás kontrovala hezká Maďarka a Rumuni v uniformách uklízečů záchodků na hlavním nádraží, jsme se připravili na svoji první noc na cestě. Jediný kdo ještě řádil ve vlaku s jakýmsi Malajcem byl Robert. Až do kupé se nám nesla Robertova ladná anglická výslovnost a bezchybná gramatika (vole, a jakou jsi měl gramatiku na horách ty, když jsi byl vožralý, a všem si nám ukazoval světýlka v údolí).

Den druhý – 29. 6. 2007

    Někteří se přes noc vyspali poměrně dobře. Jiní (jako třeba já) toho opravdu moc nenaspali. Příčinou bylo šílené vedro, kvalita rumunských železnic a smrad jak v pavilonu opic. V pět jsme už ale byli všichni na nohou a chytali jsme se na příjezd do druhého největšího rumunského města Brašova. Již z dálky se zvedaly majestátní vrcholky pohoří Bucegi, Piatra Craiului a vzdáleného Fagaraše. Z dálky bylo také podle nápisu na jedné hoře patrné, že Brašov = rumunský Hollywood. Vlak na nádraží do Brašova přijel na minutu přesně v 5:58 (inu rumunské dráhy - ČD by se mohly učit). Po odmítnutí několika taxikářů a nabízitelů ubytování jsme vylezli před nádražní halu. Chvíli jsme čekali, jestli přijde obávaný nájezd rumunských cikánů, kteří nám nechají jen spodní prádlo, ale když nepřicházel, tak jsme vyměnili naše Eura za nejtvrdší měnu evropské unie - rumunskou Leu. Některým z nás se již na nádraží dostala do ruky nejtvrdší rumunská bankovka hodnoty 1 Lea, která zde má přezdívku „zelená“. Jak jsme později zjistili, tato bankovka kromě své prvotní fukce bankovky hodnoty cca deseti korun plní na rumunských železnicích funkci univerzální síťové jízdenky, pokud se ale vloží do té správné kapsičky.

    Po výměně peněz se skupina A vydala najít autobus na hrad Bran a skupina B mezitím bedlivě střežila naše batohy. Hlavní autobusové nádraží vypadalo přesně tak, jak jsem si představoval nádraží v nejzapadlejším koutu Indie. Chlápek na informacích nám poradil autobus z neexistujícího nástupiště v pochybný čas, kdy žádný autobus jet neměl. Nakonec jsme ale díky Tomášovi na poslední chvíli chytili náš autobus ve chvíli, kdy už se chystal vyrážet. Někteří jeli na jízdenku, jiní to měli levnější ale načerno. Brašov se nám pohledem z autobusu zdál jako velice zapadlá a zaostalá díra. Později se ukázalo, že naše hodnocení bylo předčasné. Autobus řízený svérázným řidičem asi po půl hodině divoké jízdy dorazil do městečka Bran, kde se nachází legendární Hrad knížete Drákuly.

    Do městečka Bran jsme dorazili už před osmou, a tak zde bylo poměrně mrtvo. Na ulicích se poflakovali pouze potulní psi. Jednoho z těchto psů si Robert ochočil a pojmenoval ho jménem Punťa. Byl to první z celé řady Punťů, které si Robert ochočil během cesty. Pod hradem jsme si dali snídani a čekali jsme na otevření hradu v devět hodin dopoledne. Místní stánkaři se pomalu připravovali na nápor turistů. V poledne jich zde bylo stejně jako na Karlštejně.

    Po vydatné snídani a obhlídce okolí jsme se dočkali otevření hradu. Zakoupili jsme studentské lístky a vyrazili do areálu. Před vstupem jsme ale začali řešit otázku, co s těžkými batohy. Velice neochotný strážce vstupu nám nakonec umožnil díky velice ochotnému jakémusi pánovi uschovat batohy hned u vchodu za bránou. Ten velice ochotný pán se hned Roberta ptal, kolik stály jeho sandále. Nám bylo hned jasné, že Robertovy sandále, popřípadě naše batohy vidíme v životě naposledy. U vchodu měl ještě menší rozepři Pepa, po němž vyžadoval hlídač vstupenku na hrad za focení. Už to vypadalo na pěstní souboj, ale Pepa se v poslední chvíli nad neduživým hlídačem smiloval a koupil si lístek.

    Prohlídka hradu byla bez průvodce, a tak jsme ji stihli za krátký čas. Hrad Bran byl postaven německými přistěhovalci v Transylvánii ke strážení přístupu od jihu ve 14. století. Hrad je mylně spojován s postavou knížete Vláda (zvaným též Drákula). Vlad neměl s hradem nic společného krom toho, že ho jednou dobýval. Hrad byl o něco menší než jsme asi všichni čekali, ale mně se docela líbil. Zvláště pěkné bylo vnitřní nádvoří.

    Po této rychlé prohlídce jsme provedli naši jedinou společnou fotku, rozloučili se s párem českých manželů, který nás doteď doprovázel a vyrazili jsme ulovit něco k snědku a k pití. Mezitím dole pod hradem davy turistů zhoustly a podhradí bylo plné lidí. Svoje batohy jsme našli u vchodu dokonce překvapivě i s Robertovými sandály.

    Sice bylo docela brzo, ale ihned jsme se přesunuli do místní hospody. Tady jsme si poručili jídlo a pití. K našemu zklamání bylo pivo docela drahé a navíc pouze v lahvích (Ursus) nebo v PET lahvích (Black Dracula). Obsluhovala nás jedna příjemná Rumunka, která když nám nerozuměla tak se usmívala, takže se usmívala pokaždé, když jsme po ní něco chtěli. Jídlo nebylo nijak zvlášť obrovské a přesně jak říkal znalec rumunských poměrů Tomáš, nám do ceny za jídlo započítali i chleba, který přinesli na stůl.

    Po obědě připadaly do úvahy dvě možnosti. Za prvé to byl přesun autobusem do Zarnesti a následně pěší pochod do Planul Foii (12 km), za druhé tu byla možnost najmout si nějakého místního dopravce a převést se rovnou do Plaiul Foii. Vzhledem k tomu, že nám v době oběda ujel autobus a další měl jet až za dvě a půl hodiny jsme zkusili si najmout nějakého místního podnikavce. Úlohy jednatele v naší skupině se ujal všemi mastmi mazaný, protřelý ukecávač a šmelinář Tomáš. Řidič prvního auta se vymluvil, že nemá čas, ale poslal nás do spárů jistého vydřiducha, který si řekl o odměnu 1200 lei (12 tisíc korun). Buď si ten pán popletl číslovky, nebo to byl největší zloděj v celém Rumunsku. Jeho „lákavou“ nabídku jsme okamžitě odmítli. Další pokus byl s místním taxíkem. Taxikář chtěl 40 lei, což nebylo až tak moc, ale nakonec jsme se rozhodli počkat na autobus. Na celý tým najednou spadla nějaká únava a jindy veselá společnost čekáním utichla. Blížila se druhá hodina a prvně psaný autobus vůbec nepřijel. Nálada začala povážlivě upadat, navíc se objevil mrak, ze kterého začalo drobně kapat. Naštěstí Tomáš mrak brzy zahnal a se slušným zpožděním se nakonec objevil i toužený autobus.

    Autobus byl klasický rumunský, jen v zadní části autobusu skvotovala nějaká cikánská rodinka a neskutečný puch se šířil do celého autobusu. Otočit se dozadu na původ tohoto smradu si netroufli ani ti nejotrlejší členové. Autobus se pomalu dokodrcal do městečka Zarnesti. Pohled do bočních ulic nám skýtal pohled na chudobu zdejších cikánských čtvrtí v kontrastu s bohatstvím, které jsme viděli v Branu. Rumunsko je země velkých rozdílů mezi bohatými a chudými.

    Po vystoupení z autobusu se k nám přihnal jeden dopravce podnikatel, ale my jsme se rozhodli jít do Plaiul Foii pěšky. Asfaltová silnice se brzy změnila na prašnou cestu. Po levé straně se nám naskytly výhledy na úchvatné vápencové pohoří Piatra Craiului. Cesta s obrovsky těžkými batohy se zdála být nekonečná. Při jedné přestávce jsme měli první kontakt s divokými psi, které k mé nelibosti Robert přilákal mezi nás.

Cesta do Plaiul Foii	Roztomilí pejsci

    Asi po třech hodinách náročné chůze jsme se konečně dostali kolem šesté hodiny odpolední do Plaiul Foii. Cestou jsme viděli několik nových pěkných chat a podle našich odhadů se tato oblast brzy změní v turistické centrum. Samotná hlavní chata byla postavená za řekou a celá je zrekonstruovaná. Nejdříve jsme zjistili, kde je možno rozdělat stany a kolik nás to bude stát, a pak jsme si našli místo vedle nějakých rumunských cyklistů. Za chvíli byly postaveny naše dva stany a jejich osazenstvo se téměř po celou dobu nezměnilo. V mém stanu jsem bydlel já, Karel a Pepa a v Robetově Robert (kdo by to byl řekl) s Tomášem. Po lehké hygieně a výborné večeři jsme vyrazili do chaty. Během večeře nás pozoroval jeden velice loudivý pes, který dle Karlových slov byl ochoten udělat pro trochu jídla přímo psí kusy. V chatě byla skvělá zahrádka, odkud jsme mohli nerušeně sledovat, jak večerní slunce zapadá nad skalními štíty Piatra Craiului. K tomu jsme si dali výborné a levné pivo Ciucas (nebo tak nějak), pozorovali jsme azurově modrou oblohu a využili služeb místního luxusního WC. Větší pohodičku a lepší závěr dne jsme si skutečně nemohli dopřát. Všichni jsme ale v duchu i nahlas už mysleli na zítřejší den, kdy nás konečně mělo čekat první stoupání do hor.

Den třetí – 30. 6. 2007

    Ráno se k našemu překvapení objevilo vedle nás větší množství stanů. Byli to Rumuni, kteří mířili do Piatra Craiului. Po výborné snídani, krátké hygieně a nabrání vody z pramene jsme kolem deváté vyrazili ze základního tábora. Na poradě bylo rozhodnuto, že zvolíme delší a náročnější cestu přes vrchol Tamasu Mare a nepoužijeme výraznou zkratku přes myslivnu Rudarita (tak to byla ta největší hovadina, kterou jsme my, nabuzení „horalové“, mohli udělat, ale na druhou stranu nás  pravděpodobně díky tomuto zdržení zastihlo razantní zhoršení počasí relativně v civilizaci).

    Hned asi po deseti minutách chůze jsme ztratili cestu a museli jsme se vracet k velice nepřesnému rozcestníku. I další značení bylo hodně zmatečné nebo vůbec nebylo. Chvíli jsme bloudili v lese, než jsme našli tu správnou cestu. Cesta začala vytrvale stoupat vzhůru a těžké batohy nás tlačily k zemi. Bylo docela velké teplo a pot z nás tekl proudem. Asi po hodině ostrého výstupu jsme se dostali na mýtinu, odkud byl hezký výhled na údolí říčky Grosetului.

Ztraceni

    Značka stoupala neustále vzhůru a na jedné lesní mýtině se nám vytratila už úplně. Začali jsme tak výstup nadivoko směrem na hřeben. Proklestění se lesem nebylo moc příjemné, ale nakonec jsme se přeci jen dostali na vytouženou červenou značku. Původně jsme si mysleli, že červená značka povede rovně po vrstevnici a bude to široká cesta, která nám umožní rychlé přesuny. Opak byl ale pravdou. Cesta byla na některých místech sotva znatelná, vedla neustále z kopce a do kopce a náš pochod se povážlivě začal zpožďovat oproti plánu. Cestou jsme potkali stádo krav, které si to pochodovalo po turistické značce. Narazili jsme na dva Rumuny, kteří nám poradili kudy dále.

Cesta se mírně zlepšila a šlo se nám trochu rychleji. Nepřesná mapa a špatný odhad situace způsobil, že jsem během jednoho odpočinku pronesl, že k rozcestí k Rudaritě nám zbývá sotva 15 minut volné chůze. Nakonec nás cesta k rozcestí stála asi tak ještě 2,5 hodiny a troje zoufalé bloudění. Co naplat, i mistr se někdy utne… :-)  O kousíčku na mapě, který nám zbýval, a který byl stejně dlouhý jako půldenní cesta, Vláďa prohlásil, že maximálně za 15 minut jsme tam. Od té doby používáme pro něco hodně vzdáleného Vláďův  termín za čtvrť hoďky).

Pohled na Piatra Craiului

    Jedno bloudění se ukázalo být už úplně kritické. Ztratili jsme značku kdesi na velké louce směřující hluboko dolů. Rozhodli jsme se proklestit si malým porostem, ale to se po chvíli ukázalo jako beznadějné. Nakonec jsem byl s Pepou vyslán na průzkum. Nakonec se nám podařilo objevit ukazatel směřující přes celou louku dolů k jakési salaši, odkud byl slyšet štěkot krvelačných psů. Moc se nám k salaši nechtělo, ale zdálo se, že jiná cesta nevede k cíli. Nakonec na nás zamávali i dva praví rumunští salašníci a pokynuli nám, abychom šli směrem k nim. Jak jsme se k nim blížili, vyběhla na nás smečka rozlícených psů. Oba pastevci sledovali s velkou zábavou, jak jsme se srdcem v kalhotách obkličováni psí smečkou. Zvláště jeden dotěrný pes mi šel po mém kotníku. Moje hůl, kterou jsem mával za sebou, ho alespoň na chvíli odrazila. Pastevci se na konec ukázali jako dobří chlapíci, ukázali nám zdroj vody, zkratku na další cestu a dokonce mi jeden z nich zachránil čepici, když mi ji jeden z psů chtěl odnést pryč. Na oplátku jsme jim dali pár cigaret značky Marlboro a pokračovali jsme v chůzi. Ti krvelační psi se nakonec ukázali jako velice poslušní pejsci, kteří poslouchají na slovo.

    Den se pomalu začal chýlit ke konci a po jednom dalším bloudění jsme konečně po „patnácti“ minutách dorazili k rozcestí nad Rudaritou. Zde se nacházelo jedno velice luxusní místo k táboření, ale my jsme pokračovali dál do sedla Lerescului. V tomto sedle byl vyhlášen konec dnešního putování (zvládli jsme asi polovinu toho, co bylo v průvodci). Našli jsme vhodné místo ke stanování, postavili stany a začali jsme si vařit pravé tábornické pochoutky jako fazole s klobásou, rybičky, gulášek z pytlíku. Po náročném dni jsme byli zcela vyčerpáni, nálada byla přesto výborná, zvláště poté, co byla otevřena láhev Robertova rumu.

    Největší zábava večera ovšem měla ještě přijít a to tehdy, když jsme museli schovat veškeré jídlo před možnou návštěvou medvěda na nedaleký strom. Robert se změnil v stromolezce a za chvíli byly veškeré naše zásoby s jídlem ověšené na stromě. Strom z dálky vypadal jako vánoční stromeček. Chystali jsme se již ke spánku, když znenadání přišla nejlepší věta celého Rumunska. V debatě, o tom, jaký arzenál nožů si kdo bere do stanu, přišel Karel s tím, že on si bere do stanu kromě nože také turistickou hůlku, což zdůvodnil slovy: “Medvěd asi nechodí vchodem, tak abych ho měl jak odpíchávat až se bude dobývat do stanu“. Tímto svým prohlášením smíchy zcela rozložil celou naší výpravu. Bohužel pak někteří členové výpravy (třeba já) místo spánku poslouchali půlku noci, kde se co v lese šustne, místo toho aby spali.

Den čtvrtý – 1. 7. 2007

    Ráno nás uvítalo bezmračné počasí a sluníčko už pěkně pálilo. S radostí jsme zjistili, že zásoby našeho jídla byly medvědem ušetřeny a my jsme tak měli co k snídani. Snídaně, balení stanů a batohů nám trvalo opět asi hodinu a půl a již za pěkného horka jsme vyrazili do prudkého kopce. Batohy tížily, bylo pěkné vedro a zásoby vody se povážlivě tenčily. Zanedlouho jsme ale vystoupali na louky pod horou Lerescu (kdybych si celou cestu nenotoval „na konci té cesty trnité“ tak asi pojdu). Dole na pastvinách byla vidět salaš s lidmi, a tak vyrazila skupina tří dobrovolníků pro vodu (za což jim patří můj a Robertův velký dík). Podle informací dobrovolníků byl salašník úplný negramota, ale vodu nakonec získali.

    Po krátkém oddechu jsme vyrazili opět vzhůru. Cesta se zanedlouho dostala nad hranici lesa a nám se naskytly první výhledy na zaoblené kopce východního Fagaraše. Vidina vrcholů nám vehnala do žil další sílu a zanedlouho jsme se dostali na rozcestník pod Vf. Comisul (1883), odkud byl už pěkný výhled na údolí pod námi a na pohoří Izer-Papuša. Cesta se klikatila vzhůru a traverzovala po úbočích vrcholů. První předvoj (Karel a já) narazila na skupinu dvou Poláků z Krakova. Poláci byli velice příjemní a chvíli jsme s nimi pokecali.

    Za větší skalkou jsme uviděli v dálce velké stádo ovcí spolu s ovčáckými psi a pastevci. Stádo bylo ještě dosti vzdálené, a tak jsme se shromáždili a začali jsme vymýšlet další varianty postupu. Nebylo zřejmé jakou formaci zaujmout proti očekávanému psímu útoku. Tuším že, Karel radil zvolit formaci ve tvaru pěticípé hvězdy. Nakonec jsme vytvořili linii a pokračovali jsme velkým obloukem okolo ovcí. Psi na nás ale okamžitě vyběhli a začali na nás obkličovat. Byli jsme od stáda ještě dosti daleko a navíc si je pastevec zavolal zpátky k sobě, takže se psi spokojili se štěkáním a my jsme pokračovali v klidu dále. Čekalo nás dlouhé a táhlé stoupání na vrchol Lutele (2176). Stoupání mnohým odebralo značné množství sil, navíc jsme byli  těsně pod vrcholem opět přepadeni skupinou banditských psů, které velice úspěšně zahnal Robert pokřikem „jdi domu!!!“, pes viděl, že nemá šanci a raději utekl. Pod Lutelí jsme se rozhodovali, zda dáme jídlo v sedle nebo popojdeme ještě o kus dále. Nakonec byl Robert přehlasován a šlo se dále. To jsme ale nevěděli, že Robert zažívá velkou krizi. Když jsme asi po půl hodině zastavili na oběd, Robert vypadal celý zelený a bez jakékoliv síly. Začali jsme vařit polévku a Robert si ode mne vyžádal ešus. Poté jsem vybalil a znovu zabalil téměř celý batoh mi Robert sdělil, že nemá vařič a místo jídla si lehnul do trávy. My s Pepou jsme si dali polévku. Začal se blížit černý mrak, který rovněž symbolizoval náladu v naší výpravě. Robert vypadal, že nepřežije další hodinu. Vzal jsme mu jeho stan, a protože začalo pršet jsem nasadil své poncho (Vláďo díky moc za ten stan, moc mi to pomohlo, sice jsi si díky tomu zničil na zbytek výpravy kolena…ale seš fakt kámoš). Naše skupina se pomalu pohybovala pod vrcholem Berevovcescu (2300). V dálce byla vidět útulna, ale naše cesta se stáčela na sever. Pod Berevovcescem jsme narazili na pramen vody, kde jsme doplnili zásoby a chvíli si odpočinuli. Robert v místě pauzy usnul a vypadal na pokraji svých sil. Naštěstí přišel Tomáš s kouskem čokolády, která Robertovi viditelně zachutnala a mohl tak pokračovat.

    Když jsme došli do sedla Vladului (2182) Robert viditelně ožil a opět se stal největším vlčákem výpravy. Člověk by nevěřil, co dokáží dvě tabulky čokolády. Na hřbetu pod Vf. Bratila (2274) jsme se na chvíli zastavili a nabrali další síly. Robert se vydal nechat se vyfotit na nějaké skalisko a sliboval, že dole je v sedle jezero, ve kterém se vykoupeme. Já jsem mezitím začal velice úspěšně simulovat bolest v koleni, a abych svoje simulování ještě lépe přihrál, tak jsem si zavázal koleno. Koleno mne opravdu bolelo při každém kroku a měl jsem trochu obavy, jak to s ním půjde dál. Nakonec mi ale obvaz a zázračná mast od Elišky pomohly a dalo se s tím obstojně chodit.  

Statný Junák

    Do sedla Bratilei (2125) to byl už jen kousek, jen místo slibované plovárny zde bylo jen velice špinavá louže velikosti dětského bazénku. Nic naplat, naše hygiena byla zase o den odložena. Navíc nás hned za sedlem čekalo velice dlouhé stoupání na vrchol Ludisoru (2332), který byl dnes naším nejvyšším místem, kterého jsme dosáhli. Na vrcholu se nám naskytl další z mnoha krásných výhledů na hřebeny Fagaraše (Muntele Leaota, Muntele Musetescu). Poněkud nám začaly docházet zásoby pitné vody, a proto jsme byli rádi, když jsme pod vrcholem Zarnei našli pramen pitné vody. Cesta do našeho dnešního cíle - sedla Zarnei se zdála být ještě dlouhá a daleká. Cesta začala prudce klesat a před námi se objevilo celé mohutné sedlo Zarnei (1923), které je nejširší a zároveň nejnižší sedlo celého Fagaraše. V dálce byla vidět útulna, u které jsme dnes plánovali přespat. S mírnými obavami jsme sledovali blížící se stádo ovcí od západu. Naše skupina se rozdělila na předsunutou hlídku Roberta a Pepu, kteří měli na starosti zabrat útulnu pro náš nocleh a zbytek se šoural se mnou, protože jsem z kopce nemohl s kolenem jít moc rychle.

    K útulně chlapci dorazili asi o minutu dříve než nějaký pastevec ovcí. Nemohu se nezmínit o nevábném vzhledu tohoto drsného muže. Smrděl asi na pět metrů daleko, v symbióze s ním žilo hejno much a byl celý černý. Jeho černota byla způsobena opálením a nepříliš častou hygienou. Jeho oděv tvořily kusy nějakých hadrů a igelitů. Asi 20 minut nás bedlivě pozoroval i se svým psem a po pár slovech s ním jsme se rozhodli pokračovat dále a spát raději někde dál od pastevců. Stejně byla útulna ve tvaru fotbalového míče spíše skládkou odpadu a smrdělo to zde úděsně. Nelze se také nezmínit o hoře odpadků, která byla navršena vedle útulny.

    Pastevec nás bedlivě pozoroval, jak se vzdalujeme, a tak jsme měli menší pochybnosti o tom, zda se nás nechystá v noci vybrat. Od útulny Zarnei začala stezka prudce stoupat směrem k vrcholu Leaota. Místo trávy se zde objevily kameny a stoupání po stezce bylo vzhledem k celodennímu vyčerpání velice únavné. Asi po půl hodině jsme po menší diskuzi rozhodli stanovat na mírně svažitém místě, odkud byl nádherný výhled na sedlo Zarnei a přilehlé hory. Místo na stanování to bylo opravdu úchvatné. Po rozbalení stanů (byly trochu z kopce) jsme se pustili do velkorysých hodů. Já jsem si uvařil na půl rozvařený, na půl nedovařený dobrý hostinec, Pepa nějaké nudle a i ostatní si výborně pochutnali. Po velice improvizované hygieně jsme ještě za světla zalezli do svých stanů a užívali zaslouženého odpočinku.

Den pátý – 2. 7. 2007

    Noc na pátý den jsem si moc neužil, protože mne nejdříve budil Karel, který neustále klouzal na své kluzké karimatce ven ze stanu, a pak kolem půlnoci přišel silný vítr, který otestoval kvalitu mého stanu. Při větších poryvech jsem jasně slyšel zvuky trhajícího se igelitu opláštění. Vítr se pak utišil a já konečně usnul.

    Ranní probuzení bylo nádherné. Opět jsme vstali do nádherného dne, sluníčko začínalo pomalu hřát a výhled na hory byl skvělý. Náš balící čas byl opět přes hodinu a po snídani jsme pomalu vyrazili zdolat masiv Vf. Leaoty (2312). Pod námi bylo vidět jezero Larna a dálce byl patrný i masív Vf. Urlea. Stoupání po ránu na přímém sluníčku bylo vražedné. Navíc jsme zjistili nemilý fakt, začaly nám pomalu docházet zásoby s pitnou a vodou a další voda byla na dlouhou dobu v nedohlednu. Asi omámeni sluníčkem jsme vylezli (domněle) na vrchol La Fundu. Okamžitě jsme identifikovali nejvyšší horu Rumunska Moldoveanu a odhadli jsme, že u ní budeme asi tak za čtyři hodiny. Trochu se nám zdálo divné, že došlo ke zmizení několika vrcholů převyšujících 2500 metrů (ty se měly nacházet vpravo), ale to jsem dal za vinu nepřesné rumunské mapě.

Počkej, to jako Moldovean je až táááááááááámhle???

Stejně tak v mapě chybělo jakési obrovské pleso nacházející se po levé straně. Nikdo ale neměl větších pochybností a všichni jsme se v duchu už viděli na Moldoveanu. Robert šel jako první a zastavil pod domnělým vrcholem Vf. Urlea. Čekal na mne a měl ve tváři lišácký úsměv. Když jsem vystoupil k němu hned jsem pochopil důvod jeho úsměvu. Přede mnou se otevřelo obrovské údolí lemované ostrými horami po obou stranách. Robert mi ukázal na tu úplně nejvzdálenější (vypadala asi tři dny cesty odsud) a správně ji identifikoval jako Molodovean. Pohled na toto údolí nám v plné míře ukázal krásu a rozlehlost pohoří. Myslím, že výhled na toto údolí byl jedním z nejkrásnějších výhledů ve Fagaraši. Robert se chvíli obával sdělit krušnou novinu o vzdálenosti dalším členům výpravy, ale ti tuto zprávu přijali s překvapivým klidem. Správně jsme tedy identifikovali že se nyní nacházíme těsně pod vrcholem La Fundu (2454) a Moldovean je ještě zatraceně daleko.          

    Z vrcholu La Fundu vedla cesta místy po hřebeni, místy traverzovala po velice příkrém svahu. Z hřebenu vybíhaly mnohé ostré špičky vrcholů. Údolí pod námi bylo dosti hluboké a ještě plné sněhu. Povrch cesty se stával více kamenitým a chůze byla o něco pomalejší. Po půlhodině chůze jsme došli pod travnatý vrchol Vf. Urlea (2473), který dominuje východnímu Fagaraši. Pod vrcholem Urlei bylo již z dálky vidět stádo ovcí pasoucí se přímo přes turistickou značku. Možnost obejití byla nulová, a tak jsme po vytvoření bojové liniové formace vyrazili kupředu. Bača vypadal, že spí, ale psi kteří štěkali a vyběhli na nás ho hned probudili. Bača si je ihned zavolal k sobě a vyrazil k nám naproti. Tento bača byl velice usměvavý (a opět smrdutý), a proto jsme mu věnovali pár cigaret a pohled Prahy. Bača si pohledu velice vážil a s radostí ho přijal. Asi se zaradoval, že bude mít večer na čem rozdělat oheň.

Obrovské údolí :-)	a oslíci

    My jsme tak mohli v klidu projít stádem ovcí. Ovce nás neustále pozorovaly a nejvíce si nás prohlíželo několik oslů. Kolem jedné hodiny jsme došli do sedla Fereastra Mare (2188), kde jsme si dali půlhodinovou pauzu na oběd. Já jsem si ohřál velice odpornou konzervu vepřového masa ve vlastní šťávě. Vůbec se to nedalo žrát. Ostatní posvačili dle možností, ale problémem bylo stále se ztenčující množství vody. Robert byl například už úplně bez vody. A další pramen byl v nedohlednu. Hned za sedlem nás čekal velice ostrý výstup s převýšením téměř 100 výškových metrů. Hned po zdolání vrcholu nás čekal pohled na další vrchol od kterého nás dělilo hluboké sedlo. A takto to pokračovalo neustále znovu a znovu. Krajina se výrazně změnila. Bylo zde více kamení, ples a sněhu v údolí, ale stále opakující se stoupání a následující klesání nás ubíjelo. Bylo sice krásně, ale velké teplo a zásoby vody byly minimální.

Odpočívající Pepa v sedle Fereastra Mare

S velkou úlevou jsme došli do sedla Portita Vistei (2310), které se nachází přímo pod nejvyšší horou Rumunska Moldoveanem. V tomto sedle se nacházela další útulna. Tato však překvapivě nesloužila jako skládka odpadků, ale byla docela čistá, na stole byl deník a jako ubrus posloužila vlajka Evropské unie. Hned co jsme shodili své batohy, tak se k nám přihnal další bača. Tento byl velice příjemný i když toho moc nenamluvil. Bačovi jsme dali pohled Prahy (snad ho alespoň použije na WC) a Robert se ho gestem zeptal na pramen pitné vody a bača Roberta, Pepu a Tomáše ihned ochotně odvedl k prameni. Já s Karlem jsme zůstali u batohů a vymýšleli co dále.

Vlevo Moldovean a v pravo Vista Mare

    Chlapci se zanedlouho vrátili obtěžkáni plnými lahvemi s vodou. Bača byl prý velice ochotný a na Tomášovu otázku, zda jsou tady ursus (medvědi) odpověděl, že ursus ne ale lup, lup. O významu slova lup vládla mírná nejistota. Pravděpodobně tím myslel nějaké myši nebo něco na ten způsob :-). Bača nás dovedl až k malému prameni vytékajícímu ze skály. Usadil se a zapálil si. Mezitím začali divocí a krvelační psi dovádět na sněhu. Byli tak nebezpeční, že si se mnou dokonce dávali i pac :-) Tomáš začal komunikovat s bačou španělsky. Je jen velká škoda, že jsme se nedokázali s těmito lidmi lépe domluvit, protože i přes svůj loupežnický zevnějšek to jsou příjemní normální lidé…

    Při velitelské poradě se pak vedla diskuze, která měla přivést zásadní rozhodnutí, zda nocovat tady v sedle, nebo zkusit zdolat ještě hory Vista Mare a Moldovean ještě teď večer a ráno spát v dalším sedle za Vista Mare. Výstup a sestup na Vista Mare už zdálky vypadal přinejmenším vražedně a také nebylo jasné, jestli se dá stanovat v tom dalším sedle nebo ne. Za chvíli dorazili dva Rumuni, kteří dobře znali zdejší poměry a ti nám řekli, že se v dalším sedle spát rozumně nedá. Padlo rozhodnutí zůstat v sedle pod Vista Mare a myslím, že jsme nemuseli litovat.

    Místo pro stanovaní bylo vybráno na zdánlivě závětrné skalní plošině pár desítek metrů od útulny. Před večeří ale pánové Robert, Karel a Tomáš vyrazili k asi kilometr vzdálenému plesu se vykoupat. Mně s Pepou to zpočátku nelákalo a raději jsme se utábořili na skalní plošině. Poté co se kluci vrátili, jsme si udělali večeři (výborné fazolky) a celou večeři jsme pak s Pepou byli nuceni poslouchat o tom, jak bylo to koupání v potoku vytékajícím z plesa výborné. Po večeři jsme s Pepou po naléhání neodolali a vyrazili jsme se také vykoupat. Cesta k plesu vedla velice strmě k vodě, místy i přes sněhové plotny. Moje bolavé koleno sice hodně naříkalo, ale k plesu jsme úspěšně dorazili (Pepa si cestou i úspěšně zalyžoval, myslím, že Herman Maier by pukl závistí nad Pepovým vybroušeným stylem).

Večerní hygiena

    Z vyprávění kluků jsme u plesa čekali teplotu vody okolo 30°C a nějakou parní lázeň (kucií, každý přeci ví, že když zapadne slunce, tak klesá teplota, měli jste jít s námi…takovou saunu…). Sníh odtávající z druhého konce jezera byl neklamným znamením, že teplota vody bude velice nízká. Skutečnost byla ale ještě daleko horší než nejhorší představy. Po asi 0,1 sekundě strávené ve vodě jsem ještě asi 10 minut myslel, že mi upadne noha (a to ta, co ve vodě vůbec nebyla, protože ta co byla ve vodě, už umrzla). Pepa když viděl stav věcí tak na důkladnou hygienu rychle zavrhnul a lehce se ošplouchl. Já jsem ve vodě strávil více času, ale odvahu si do ní lehnout (tak jako první trojice) jsem nenašel.

Vláďo, a to se nebojíš, že v noci odletíte do údolí a budete muset znova šlapat?

    Po návratu od plesa nás čekal velice příjemně strávený večer. Bylo jasno, modrá obloha a celý večer jsme strávili pozorováním a zejména focením západu slunce. Západ slunce jsem si zpříjemnili dopitím láhve rumu a následně i Johnyho Wolkera. Nejvíce jsem se činil já, protože jsme doufal, že když se trochu namažu, tak se mi bude lépe usínat. Takto posilněn jsem ještě chvíli před ulehnutím halekal na všechny strany a upozorňoval jsem na světla v údolí, který jak jsem všechny asi pětkrát ujišťoval viděl již loni na Téryho chatě v Tatrách. Poté jsem pořídil pár velice rozmazaných fotek, a když Tomáš nechtěl vylézt ze stanu, tak jsem šel spát. Na noc jsme stavěli jeden stan, ve kterém jsem spal já, Tomáš a Karel. Robert s Pepou se chystali vyjít na východ slunce na Moldovean už před čtvrtou, a proto spali pod širákem chráněni valem z kamenů. Noc to byla hodně větrná, mě dokonce ulítla mapa, kterou jsem byl líný večer schovat do batohu a zatížil jsem ji jenom kamenem. Daleko vtipnější ale bylo poslouchat napínající se a praskající stan našich kamarádů a jejich přípravy na odlet do nížin. Moc jsem se nevyspal, a když mě ráno Pepa budil, byl jsem jak praštěnej palicí…

Den šestý – 3. 7. 2007

    Díky alkoholu jsem přeci jen usnul docela brzy. Bohužel velice záhy začal foukat velice silný vítr z hor a v mém stanu se začalo všechno podezřele napínat, ohýbat a místy i praskat. Měl jsem obavy, abychom i se stanem neskončili dole v údolí, a tak jsem zaujal u stěny takovou pozici, abych větru stížil průchod do stanu. Večerní přinamázaní způsobilo, že jsem musel neustále krkat a za chvíli byl stan, jak poznamenal Tomáš, plný sladkého rumového odéru. Vítr byl opravdu silný, ale jak náhle přišel, tak asi i po hodině skončil a my jsme pak v klidu spali až do šesti, kdy byl budíček. V tu chvíli jsme stáli s Pepou vysoko nad Portita Vistei a měli za sebou noční výstup na Moldovean a následný nádherný východ slunce, a mysleli na druhou skupinu, jak se jim asi tak vstává :-).

Ranní pohled z Moldoveanu

    Chladné noční počasí mne přinutilo spát v kulichu a ráno jsem se stal terčem nejapných vtípků. Pepa s Robertem už byli dávno pryč – blázni! Počasí bylo vskutku nádherné, nebe bylo bez mráčku. Na náš časový průměr jsme nezvykle rychle sbalili, nasnídali se a vyrazili do ostrého stoupání na Vista Mare. Já jsem se celkově v noci moc nevyspal a doznívající příznaky kocoviny způsobily, že jsem při stoupání prožil opravdu horké chvilky. Stoupání na Vista Mare bylo zatím nejprudším, které jsme byli nuceni zdolat. Hodně se lezlo přes kameny. Trochu jsme se báli o Tomáše, ale ten to zvládl srdnatě i se stanem, který mu dal Robert. Na vrchol Vista Mare (2527- třetí nejvyšší hory Fagaraše) jsme dorazili před osmou. Čistou náhodou jsme pod vrcholem potkali Roberta. S Pepou totiž po raním výstupu odpočívali v závětří pod vrcholem. Skoro jsem do nich vrazil. Leželi jsme s Pepou na Vista Mare, kousek od cesty. Nemohl jsem spát, tak jsem se šel podívat, jestli už je neuvidím na cestě. Vypadali naprosto svěže, a nejvíc Vladimír. Go Johny go.

    Výhled z Vista Mare byl úžasný, ale my jsme si ze dne odložili své batohy a po krátkém odpočinku a doplnění sil jsme s Karlem a s Tomášem vyrazili stezkou na blízký Moldovean. Cesta vedla po hřebeni, přes dva hluboké zářezy, ale po 20 minutách jsme konečně dobyli nejvyšší vrchol Rumunsku Moldovean (2544). Z Moldoveanu byla vidět celá centrální část Fagaraše a v dáli i vzdálená Negoiu. Docela dlouho jsme se kochali na vrcholu a po nezbytném vrcholovém fotu jsme se vrátili zpět za Robertem a Pepou do Vista Mare. Z Vista Mare nás čekalo docela ostré klesání do sedla pod touto horou. Lidí už kolem nás začalo přibývat. Bylo znát, že jsme v turisticky navštěvované části Fagaraše. Dole v údolí pod sedlem kempovala skupina asi čtyř stanů. Patřili asi skupině Ostraváků, kteří se před námi napsali do deníků v útulně Portita Vostei.

    Další cesta traverzovala pod úbočím hor a vedla po poměrně rovinaté stezce. Tu a tam jsme potkali nějaké turisty. Naším cílem bylo sedlo Podragului, odkud jsme se chystali sejít k chatě Podragu na oběd a odpočinek. Vrchol Muntele Podu Giurgiului, poslední vrchol před vytouženým sedlem, jsme zdolali po náročném výstupu. Bylo už také pěkné horko. Po výstupu, jsme si chvilku oddechli a doplnili zásoby energie, když tu se k nám začala blížit početná skupina turistů. Již zdálky nebylo pochyb - jsou to Češi. Hned po pozdravení se na nás zdá se vedoucí člen této podivné skupiny obrátil se slovy: „Tak kde je tady ta jebka…“. Chvíli jsme nevěděli jestli, tou „jebkou“ nemyslí sebe, ale pak nám došlo, že asi myslí nejvyšší horu Rumunska Moldovean. Nepříliš ochotně jsme mu ukázali horu a zeptali jsme se skupiny Čechů na kvalitu stolování na chatě Podragu. Bohužel jediné, co jsme se opět od dotyčné „jebky“ dozvěděli, bylo, že všechno pivo a víno na chatě Podragu včera večer vypili a že si tam prý zatancovali s nějakými Poláky. Pro nás to byly vskutku „hodnotné“ informace.  Když se pak dotyčný vedoucí dozvěděl, že přes polovinu naší výpravy tvoří Pražáci, zkroutil svůj obličej do posmrtné křeče a my jsme se raději s touto skupinou rozloučili (byli to normální idioti).

    Sedlo Podragului bylo již blízko a nás hnala dopředu vidina oběda. V sedle tábořil nějaký bača a pod námi se otevřela široká dolina s velkým plesem a chatou stojící nedaleko plesa. Dolina byla velice hezká a cestou dolů se nám objevovali další a další malá plesa. Výstup byl docela strmý a zdlouhavý. V jednom okamžiku se od nás oddělil Pepa a my jsme si už mysleli, že je nadobro ztracen, když jsme ho viděli, jak zkouší zdolat příkrý sráz. Nakonec jsme se ale ve zdraví sešli. Již zdálky nám poblíž chaty upoutaly pozornost poměrně velké kopy něčeho barevného. Nebylo pochyb, že jsou to skládky - ach ti Rumuni… Tak krásné pleso a dolinu zasviní odpadky. Zanedlouho jsme se dostali k chatě, vedle níž pobíhalo velké množství oslíků. Jak jsem se později dočetl z průvodce, dříve sloužil k dopravě zboží na chatu malý vrtulník. Jeho vrak prý dodnes reziví na spodní přístupové cestě k chatě. Po ztrátě vrtulníku začali zajišťovat dopravu zboží osli. Inu, pokrok člověk nezastaví, zvláště pak ten v Rumunsku.

    Chatě vypadala typicky horská, ale zdála se být prázdná, bez návštěvníků. Vlezli jsme dovnitř a zjistili jsme, že mají k jídlu pouze polévku. Tak jsme si koupili sušenky a pivo a vyrazili jsme si uvařit svůj oběd na kraj toho velkého plesa. Cestou jsme minuli velkou skládku odpadu. Majitel chaty prostě hází odpadky přes skalní převis. Pod převisem bylo slušně velké smetiště, ve kterém se přehraboval nějaký pes. Poté, co zavál vítr, se igelitové pytlíky začaly roznášet po zdejší krásné krajině. No prostě hnus.

    Ti kdo si koupili pivo, si ho hned otevřeli a začali popíjet lahodný mok. Pepa odběhl někam pryč s foťákem. Já s Karlem a Tomášem jsme klidně seděli na svých karimatkách, jen Robert pořád pobíhal okolo bos bez bot, i když se tu a tam nacházela nějaká ta zrezivělá konzerva. Na Tomášovu výzvu si vzal sandále, ale ty si pak zase hned sundal. Robert, známý to neposeda, se jal provozovat bouldering (spárolezectví) na skálu nedaleko od nás.

Nádherné místo zanesené odpadky - chata Podragu

    Hned jak se ale zapřel metr nad zemí a přenesl svou váhu do spáry v kameni, se s ním kus skály utrhl a Robert zajel nohou někam hluboko dolů. Dále už byl vidět jen jeho zoufalý výraz ve tváři a krev sršící z jeho chodidla. Robertův pokřik „Vláďo obvaz“ byl více než výmluvný. Robert je totiž rád středem pozornosti, a tak musí provádět takovéto psí kusy, aby si ho lidé dostatečně všímali :-). Zranění vypadalo poměrně vážně, na šití. Navíc to bylo na straně chodidla a další chůze se zdála být téměř vyloučena. Robert si hned ránu vydezinfikoval a asi půl hodiny zastavoval krvácení. Nakonec to celé obvázal obvazem a my jsme dokončili svůj nedojedený oběd, s tím, že se uvidí po obědě jak dál.

    Robert se ale ukázal být pravým mužem a se sebezapřením rozhodl, že půjdeme dál podle plánu. Zabalili jsme svoje krámy a vrátili jsme se zpátky k chatě. Od chaty jsme šli do sedla, které se nacházelo na levé straně a nebylo na hlavním hřebenu. Náš plán podle mapy byl jasný. Rozhodovali jsme se u sedla Podragului mezi dvěma alternativami: A) jít dál po hřebeni, B) sejít k chatě Podragu, najíst se zde a jít souběžně s vrcholovou cestou, ale ne po vrcholu ale téměř po vrstevnici v dolinách pod hřebenem. Varianta B jasně zvítězila, a proto jsme sešli k chatě Podragu. Od této chaty jsme měli zdolat jedno sedlo a další cesta měla téměř po rovině. Já jsem tuto variantu také pochválil, z důvodů, že uvidíme také nějaké doliny a ne z vrchu, ale ze spodu. Sám jsem pak svých slov později mnohokrát litoval…

    Do již zmiňovaného „jediného“ sedla (2270) vedlo ostré stoupání. Navíc začínalo pomalu pršet a v dálce se stahovala černá bouřková mračna. Spolu s Robertovou nohou to způsobilo, že naše nálada opět poklesla k bodu mrazu. Další nemilá překvapení nás měla ještě tento den čekat.

    Po vyškrábání se na sedlo nás čekal smutná pohled na hlubokou dolinu s plesem a cestu klikatící se až na samé dno doliny. Pracně vystoupaných 100 výškových metrů jsme tak zase měli ztratit v ostrém a místy nebezpečném klesání. Navíc v dohledu bylo další vysoké sedlo. Mračna se neustále točila a z dálky byla slyšet bouřka. S Robertem jsme trochu utekli ostatním ze skupiny.  Dole v dolině se páslo velké stádo ovcí. Pastevec byl poměrně daleko, a my jsme na něho mávli a také on na nás. Nezavolal si ale k sobě své psi, kteří tábořili zrovna u cesty. Obzvláště jeden asi dva metry velký bílý pes tábořil přímo na cestě. S Robertem jsme to raději vzali velkou oklikou, abychom se psům vyhnuli. Ze skály jsme pak sledovali zbytek skupiny. Nejvíce mojí pozornost upoutal Karel, který psy (ani toho bílého) neobcházel a vzal si to rovnou na ně. Jak později nám Karel sdělil, tak si myslel, že přes cestu leží velká bílá ovce, a byl značně překvapen, když tato ovce, když u ní byl asi na pět metrů, naštvaně zavrčela a odešla pryč z cesty.

    Po vyškrábání se na další sedlo (opravdu jsme se nahoru vyškrábali, protože se terén pod námi drolil a výstup byl značně nebezpečný), jsme si mohli z výšky prohlédnout další širokou dolinu. Podle mapy cesta měla vést přímo vrstevnici (jak nás už asi dvě hodiny předem ujišťoval Tomáš s Karlem) do sedla Portita Arpasului. Chvíli jsme se nad mapou dohadovali, kudy cesta vede (podle mapy nám to nějak nesedělo), ale naše další diskuze přerušil blížící se déšť a my jsme pak pokračovali dále. Prvních dvacet metrů skutečně vedlo po vrstevnici, ale dále se stezka prudce stočila do další hluboké doliny. Po několika serpentinách nám bylo jasné, že „vrstevnicová cesta“ opět prochází samým dnem doliny. Bylo vidět jak se cesta klikatí do další doliny a následně stoupá do dalšího sedla. Už to bylo přímo k uzoufání. Protože se chýlil čas k večeru, skupina byla vyčerpaná a Robert měl pořezanou nohu, jsme se rozumně domluvili utábořit se na dně doliny. Ona když má mapa vrstevnice po 100 výškových metrech, tak se jeví všechno jako po vrstevnici :-) prostě jsme byli vyčerpaní a nasraní…

    Jako tábořiště jsme si vybrali místo u soutoku dvou potoků, které vypadalo poměrně rovně a útulně. Z druhé strany sem došla skupina tří Čechů, s kterou jsme prohodili pár slov, a k Robertově nelibosti se tato skupina utábořila za malým hřebínkem trochu dál od nás.

    Večer jsme postavili stany, a pak jsme si začali dělat večeři. Robertovi jsme vyndal láhev vodky, protože se s nožem  v ruce chystal do řezání své pořezané nohy. Nikdo jsme se na to nemohli dívat. Robert se pokusil ránu vyčistit, ale moc mu to nešlo a nohu si ještě více odrovnal. Karel po pozorování Roberta sdělil, že zítra Robert neujde ani krok, Pepa už spřádal plány na volání vrtulníku horské služby na ráno. Faktem bylo, že Robertovi noha otekla, byla zarudlá a my jsme se báli případné infekce. Zas tak oteklá nebyla, ale je pravda že sem měl docela dost nahnáno…Pepa mi naštěstí poskytl nějaká antibiotika, tak sem se trochu uklidnil…ale přece...

    Po večeři, kdy se opět vrátila dobrá nálada do expedice, dlouho jsme si povídali, než jsme pak znaveni ulehli po dalším náročném vrstevnicovém dni.

Den sedmý – 4. 7. 2007

    V noci opět s železnou pravidelností přišel vítr, který mne probudil. Ze stanu se zase ozývaly všemožné zvuky trhání se, ale stan nakonec obstál a do rána vydržel. Co mne brzo ráno trochu zneklidnilo, byl psí štěkot, který se ozýval nedaleko od nás. Ráno jsme si poměrně dlouho přispali. Robertova noha se přes noc nezhoršila, spíše naopak a Robert byl překvapivě schopen chůze. Začali jsme snídat, když se přihnal jeden ovčácký pes. Začal na nás zuřivě štěkat z hřebínku přes řeku, ale dál se neodvážil. Po chvilce ho štěkání přestalo bavit a on odešel. Asi za 15 minut se přihnali již tři psi, kteří se zastavili opět na hřebínku a po chvíli štěkání si lehli na trávu a spokojeně nás pozorovali. Stačilo, aby se jen někdo z nás se přiblížil k pomyslné hranici, kterou tvořila říčka, psi zase začali štěkat. Pak odešli a svůj nájezd zopakovali ještě dvakrát. My jsme si pomalu zabalili a opustili naše tábořiště. Obloha byla podmračená a mírně se ochladilo.

Haf haf hafan

Psi počkali, až odejdeme, a pak za velkého štěkotu „obsadili“ naše opuštěné tábořiště. Naše stezka stoupala do sedla. Po jeho zdolání jsme zjistili, že se nejedná o sedlo Arpasului, ale že k němu vede ještě kus cesty. V dolině pod sedlem Arpasului bylo vidět dost lidí. Cesta v jednom místě vedla po ledové plotně, a tak jsem Pepovi konečně vnutil (alespoň na chvíli) jednu svoji holi. To už jsme byli v sedle Arpasului (2175), kam přicházela zleva hřebenová stezka, která sem vedla ze sestupu zvaném „Tři kroky od smrti“. Na sedle Arpasului se nachází také vápencový útvar zvaný též Drákulovo oko. V sedle bylo hodně větrno a také hodně lidí. Z hřebenové cesty k nám dorazila skupina devíti starších horalů. Po chvíli jsme zjistili, že to je ta skupina Ostraváků, kteří před námi měli neustále náskok, a které jsme předběhli cestou přes chatu Podgradu. Ostraváci se ukázali jako velice příjemní lidé a chvíli jsme s nimi pokecali. Stejně jako my mířili směrem k plesu La Capra.

    K jezeru vedla ale ještě dlouhá cesta. Ta zpočátku sestoupila mírně do doliny a podél skalní stěny pokračovala vzhůru. Cestou jsme prošli tři malé ledové plotny, přičemž jsme jednu z nich obešli zadem. Tloušťka sněhu zde dosahovala ještě tak pěti metrů v nejvyšším bodě. Před námi byla v dálce obrovská sněhová plotna. Tomáš se bál, že přes ni budeme muset jít, ale já jsem ho ujišťoval, že určitě nikoliv.

Drákulovo oko

        Tomášova slova se nakonec ukázala jako pravdivá a myslím, že pro nás pro všechny byl velký zážitek jít asi 25 minut neustále vzhůru po této velké sněhové plotně. Pepovi jsem půjčil hůlku, ale sklon plotny nebyl až zas tak velký a ostřejší bylo stoupání až téměř před koncem sněhu, kdy navíc vál silný vítr.

    Po zdolání plotny jsme vystoupili k památníku obětem hor a Robert zde zapálil svíčku. To už jsme byli kousek od jezera La Capra. Jezero La Capra jedno z nejkrásnějších ve Fagaraši. Krásné pohledy zde jen opět kazily přítomné odpadky. Od jezera La Capra cesta ještě chvíli stoupala do sedla Saua Capra.

    Toto stoupání bylo nakonec také tím posledním, které nás při výpravě do Fagaraše čekalo. Ze sedla byl nádherný výhled na jezero Balea Lac (2044), které je největším jezerem ve Fagaraši a na jehož břehu je postaveno několik chat. Končí zde také lanovka a vede zde Transfagarašská silnice, která se sem kroutí z údolí pod horami dlouhými serpentinami. U jezera Balea Lac silnice vchází do tunelu, který podchází hlavní hřeben.

Karel - led a skála

    Již z dálky bylo vidět krásnou, nově zrekonstruovanou, chatu na břehu jezera. Sestup k jezeru byl strmý a opět jsme se roztrhali na skupinky. Karel poznamenal cestou dolů, že teď to bude s námi špatné, protože po pěti dnech na nudlích, fazolích, hnusných konzervách a dobrých hostincích se okamžitě vrhneme na hospody a pořádně peníze roztočíme. A jeho slova se bezezbytku naplnila. Zlo sestoupilo z hor.

    Hned po sestupu k luxusní chatě jsme přemýšleli co dále. Já s Tomášem jsme vyrazili na obchůzku a obhlídku cen v chatě u jezera a s informacemi jsme se vrátili ke zbytku. Robert mezitím zkontroloval stav své nohy, který se zdál docela dobrý. Podle značek zaparkovaných aut a cen v hospodě jsme raději šli směrem ke druhé chatě, která byla blíže u silnice. Cestou jsme pozorovali „mastňáky“, kteří zde chodili  džínách a sandálkách. To se s našimi otrhanými oděvy a ošlehanými tvářemi nedalo vůbec srovnat.

    V chatě jsme se vyvalili ke stolu, objednali jsme si pivo a jídlo a už se to začalo točit. Číšník moc anglicky neuměl a všechna podstatná jména nahrazoval slovem she (ona). Takže když se Robert ptal na horskou službu, tak mu ten chlápek pořád tvrdil, že ona je pryč a ona je tam.

    Já s Karlem jsme si dali výborný plněný řízek, kdežto Pepa s Tomášem si dali vskutku tradiční rumunský pokrm zvaný polenta. Vrchní jim k tomu vřele doporučil hranolky. O pár chvil později zjistili, že si vlastně dali hranolky s kaší - vskutku pravá rumunská kuchyně. Celou tu dobu v restauraci jsme se nekonečně domlouvali, co provedeme se zbytkem dne a hlavně co provedeme se zbylými třemi dny našeho pobytu. Padaly různé návrhy jako Černé moře, Bukurešť, Negoia atd. Část výpravy by se ráda podívala na Negoiu, část by zase jela do Bukurešti. Najít shodu nebylo jednoduché. Dalším problémem bylo, že se od zítřka mělo výrazně zkazit počasí - mělo se ochladit o deset stupňů a s téměř jistotou mělo pršet. V hospodě jsme byli snad dvě hodiny a žádného rozhodnutí jsme se nedobrali. Po obědě jsme tak kolem čtvrté vyrazili na obhlídku okolí a nakonec jsme se po dlouhém váhání rozhodli. Negoia padla, zítra budeme scházet pomalu dolů, protože po silnici žádná veřejná doprava nejezdila. Všichni si oddechli, že bylo konečně rozhodnuto, a začali jsme hledat rovné místo na stavbu stanu. Začalo trochu foukat, což nás trochu znervóznělo, ale stany jsme stavěli dál. Z důvodů ochrany našeho stanu před poryvy větru jsme zbudovali okolo stanu ochrannou zídku z kamenů, za kterou by se nemusel stydět ani největší statik. Poryvy větru neustále narůstaly, a pak přišlo něco, s čím jsme vskutku nepočítali. Přišel tak silný poryv, že to Robertovu kupoli spláclo do placky a mně to vytrhlo dva kolíky. Robertovi se pak kupole vrátila do původního stavu. Když jsme toto viděli a se zkušenostmi, že největší vítr chodí okolo půlnoci, jsme se rozhodli, že takto ne a že balíme a jedeme dnes někam dolů. Kam a jak to bylo ve hvězdách. Úspěšně jsme pak rozbili pracně zbudovanou zídku a za velkého úsilí jsme v silném větru opět sbalili stany.

Balea Lac

    Základní otázkou bylo, jak se dostaneme dolů, protože po silnici žádné autobusy či jiná doprava nejezdila a lanovka byla také nefunkční. Své úlohy se ujal Tomáš (s Pepou), který zkusili dojít za jakýmsi autobusákem, který přijel. Vrátili se s nepořízenou a my (Tomáš) jsme se začali ptát místních stánkařů. U jednoho z těchto stánků to vypadalo slibně, ale dotyční chtěli za svezení k chatě Vama Cucului 120 lei (1200 Kč). To se nám zdálo hodně, a tak Tomáš zkoušel smlouvat na 80 lei. To zase nechtěli oni, a tak jsme od nich odešli. Zkusili jsme pak další skupinku, která zde měla dva fordy tranzity a jednu menší dodávku s otevřenou korbou všechny s německou poznávací značkou. Kolem dodávek se ale pohybovalo mračno dětí.

    Tomáš přistoupil k lidem u dodávky a zeptal, se jestli mluví anglicky. Ti mu řekli, že německy, ale pro Tomáše to byl „kein Problem“ a spolu s Karlem se s paní dohodli, že nás hodí na Vamu Cucului za 50 lei. Akorát že budou vyrážet až za dvě hodiny, protože čekají na jednu skupinu, která je ještě v horách. Souhlasili jsme a vyrazili jsme zpátky do naší oblíbené restaurace. Tady jsme si na zahrádce dali horkou čokoládu a Robert si konečně objednal horskou službu. Za chvíli se přihnali dva chlápci v červených bundách a odvedli si Roberta na služebnu horské služby, kde mu ošetřili jeho zraněnou nohu.

    To už ale uplynul čas a hned jak se Robert vrátil, jsme vyrazili na parkoviště. Množství dětí zde vzrostlo asi dvakrát tolik a nám nebylo jasné, jak se do aut naskládáme. Nakonec se to nějak vyřešilo a my všichni jsme jeli pohromadě v té staré polododávce s korbou. Batohy jsme dali na korbu a usadili jsme se pohodlně do kabiny. Náš řidič byl Němec ze Žitavy a byl velice výmluvný. Dozvěděli jsme se, že tady vedou nějaký dětský domov, a že tu byli s dětmi na výletě. Jízda po serpentinách Transfagarašské magistrály byla skvělá, jedna serpentina střídala druhou. Chvíli na cestě nás zdrželo stádo ovcí, ale jinak proběhla cesta bez komplikací. Jen nás trochu znervózňovala bezstarostnost řidiče, který si uprostřed serpentin v klidu rozložil na volant mapu a místo řízení se věnoval sledování mapy. Vždy v poslední chvíli nakonec ale volantem stihl zatočit.  V jedné zatáčce se auto začalo pomalu rozpadat- upadla mu klička od stahování okénka. Německý řidič okamžitě zmizel s hlavou někde na podlaze a vydal se kličku najít, vše v plné rychlosti. V některých byla malá dušička, ale nakonec nás tento přátelský chlapík vyložil kousek od chaty Vama Cucului. Dali jsme slíbené peníze, které moc nechtěl vzít, a dali jsme se na cestu k chatě Vama Cucului. Tato chata se nachází na kraji lesa, těsně před začátkem velké nížiny pod Fagarašem. Překvapilo nás, jaké bylo zde v údolí teplo, oproti teplotě nahoře u jezera.  

    Ihned jsme se přemístili na zahrádku restaurace u chaty. Objednali jsme si čtyři piva značky Ursus (Karel si dal pivo Timisoreana) a dobře jsme se bavili. U hlavní chaty byly menší chatky, ale bohužel se zde nedalo stanovat. Číšník moc anglicky neuměl, ale trochu ano, a tak nám poradil, že nejbližší vlaková zastávka je ve vesnici Carta. Po Ursusu jsme si dali ještě další pivo věhlasné značky Skol. Toto pivo bylo ale úplně jiné, nedalo se totiž vůbec pít, jak bylo hnusné. Nakonec jsem byl jediný, kdo toto pivo dopil až do velice hořkého dna.

    Už se začalo stmívat, a my jsme museli najít nějaké vhodné místo k přespání. Šli jsme asi 20 minut po silnici, až jsme vyšli do volného prostranství. Napravo bylo nějaké pole, a protože už byla tma, tak jsme ušli od silnice pár desítek metrů a nakonec jsme se utábořili pod třemi jabloněmi. Stany jsme nerozdělávali, spali jsme pod širákem. Robert nás ještě večer oslnil tím, jak uschoval Pepův a svůj fotoaparát kamsi do koruny stromu. Chtěl je tak uchránit před nájezdem bandy zločinných Rumunů, které v noci očekával. Naštěstí ti nepřišli.

Den osmý – 5. 7. 2007

    Místo, které vybral ostřílený zálesák Robert, bylo vskutku luxusní (nepamatuji si, že by to byl můj nápad?).  Kolem dvanácté v noci začal od hor foukat silný vítr a větve jabloní se začaly ve větru silně ohýbat. Na mne spadla asi čtyři nezralá jablka, z toho jedno malé i na hlavu. Poté, co kousek od Robertova spacáku spadla menší větev (menší větev??? vždyť mě skoro zabila) Robert zbaběle prchl ze svého místa a posunul se dál na pole. Ráno jsme vstávali brzy, myslím tak okolo sedmé. Tomáš vstal dříve a už se stihl v klidu nasnídat výborných vloček. My ostatní jsme ihned po probuzení byli překvapeni začínajícím deštěm. Rychle jsme si zabalili spacáky a vyndali jsme nepromokavé bundy a poncha. Déšť zesílil a my jsme stáli bez hnutí pod jabloněmi a čekali jsme, až déšť přejde. Čekali jsme dlouho, snad přes hodinu a déšť ne a ne přejít. Naše nepromokavé oděvy začaly mírně propouštět vodu, a tak jsme učinili zásadní rozhodnutí. Musíme se přemístit do sucha, nejlépe do nějaké restaurace. Přes mokré pole, a pak po silnici jsme se vydali zpátky do chaty Vama Cucului. Silně promočení jsme se opět vrátili na naši zahrádku, kde jsme sundali mokré bundy a vyrazili do chaty. Personál restaurace se bavil na náš účet, protože jsme vypadali jako zmoklé slepice.

    Okamžitě jsme se vrhli na jídelní lístek a dali jsme si buď omeletu nebo klobásu a horký čaj. Nakonec jsme naše hody završili horkou čokoládou. Celou dobu jsme řešili, jak se dostaneme na nádraží, na vlak. Venku už trochu přestávalo pršet a my jsme se dozvěděli od vrchního, že v dolním hotelu je jistý pan Mišo nebo Míša, který má dodávku a mohl by nás za menší úplatu svést do Carty na vlak. Vyrazili jsme do dolního hotelu a s Tomášem jsme neohroženě hledali pana Mišo. Pan Mišo se hned objevil ve dveřích. Měl asi 150 kilo a dva metry. Po chvíli přemýšlení souhlasil, že nás vezme na vlak za 40 lei. To byla pro nás přijatelná suma, a tak jsme nasedli do jeho Volkswagen transporteru a vyrazili na nádraží. Pan Mišo byl Němec, který si zde koupil nějaký hotel. Nebyl tak upovídaný jako včerejší Němec. O to více se ukázal jako větší pirát silnic. S hrůzou jsem sledoval ručičku tachometru, která začala nebezpečně stoupat a zastavila se až na číslu 130 km/h. Nejvíce Němce pobavilo, když nás na jedné křižovatce, kde jsme my odbočovali doleva, začal škarpou a po poli přejíždět velký kamion s obrovským návěsem. Do Carty jsme dojeli asi za 20 minut. Němec sice o žádném nádraží, které by tu mělo být, v životě neslyšel, ale když jsme přejeli koleje na přejezdu, tak nás vyložil, zasmál se nám a popřál nám pěknou cestu.

    Zastávka Carta byla ve velice zapadlé vesničce. Zastávku tvořilo pár betonových bloků nástupiště a to bylo všechno. S Tomášem jsme vyrazili zeptat se místních domorodců, v kolik jede nejbližší vlak do Brašova. Tomáš použil svoji téměř rodilou španělštinu a hned jsme se od jednoho bezzubého dědka dozvěděli, že vlak jede asi za hodinu. Sebrali jsme své batohy a vyrazili jsme na průzkum do této zapadlé vísky. Po chvíli hledání jsme našli dva obchody, kde jsme si nakoupili nějaké zásoby na cestu a po chvíli bloumání jsme se vrátili zpátky na nádraží. Počasí bylo neustále zatažené, ale alespoň nepršelo. Hory Fagaraše však byly celé zahaleny mlhou - ne nadarmo se jim říká také Mlžné hory.

    Nejdříve přijel vlak ve směru na Sibiu. Byla to typická rumunská rachotina. V našem směru jsme očekávali podobnou starou rachotinu, ale skutečnost nás zaskočila. Místo ošuntělého vlaku přijela velice luxusní prosklená souprava Siemens, na kterou se ČD nezmůžou ani za 20 let. Vlak byl vevnitř velice hezký, jen tu bylo docela málo místa na batohy. Protože na zastávce nebylo možno si zakoupit jízdenku, čekali jsme, že průvodčí nám ji prodá ve vlaku stejně tak, jako ji prodával ostatním Rumunům. Průvodčí se k nám ale moc neměl, a tak jsem za ním zašel. Řekl jsem, že chci pětkrát do Brašova, ale on mě poslal sednout a naznačoval něco v tom smyslu, že to později vyřešíme.

    Tak jsme seděli a čekali. Pozorovali jsme snědého průvodčího, jakým způsobem odbavuje přistoupivší cestující na dalších zastávkách. Jak jsme zjistili, tak zde platila síťová jízdenka na neomezenou vzdálenost - jedna zelená jednoleovka. Průvodčí si jí bezostyšně a zcela přirozeně vždy vsunul do své kapsičky. Úplatný průvodčí se činil a nebylo zastávky, kde by si nenamastil kapsu. Nás si stále nevšímal. Usoudili jsme, že od nás možná také něco čeká. Dohodli jsme se, že mu dáme 10 lei a jako uplácející byl vybrán Robert. Robert okoukal jakým způsobem a s jakým výrazem ve tváři uplácí místní, a když se průvodčí blížil, tak smotal bankovku do roličky a nastrčil ji směrem k uličce. Průvodčí prošel a nic si nevzal. Usoudili jsme, že buď to bylo málo nebo má s námi jiné plány. Těsně před Brašovem se vyplnila slova Tomáše, který předpokládal, že nás úplatný průvodčí zkasíruje chvíli před vystoupením. Také se tak stalo, v dálce byl vidět Brašov a průvodčí přišel za Robertem a chtěl, aby s ním šel Robert k záchodkům, kde se to prý „vyřídí“. Robert si ale právě obvazoval svoji nohu, a tak jsme poslali našeho nejprotřelejšího člena týmu Tomáše (vyzbrojeného krabičkou Marlborek). Tomáš se vrátil docela zadlouho a hned nám vyprávěl, co po něm ten chlápek chtěl. Když ho odtáhl k záchodu tak to s ním chtěl vyřídit „fifty-fifty“ (tzn. v rumunštině: ty mi dáš půlku jízdného a já si tu půlku dám do kapsičky). Tomáš v první chvíli nechápal, ale pak mu to průvodčí napsal na papír, odmítl cigarety a zkasíroval Tomáše o 25 lei, což byla polovina jízdného pro nás pět do Brašova. Tomáš měl pouze 50 leovou bankovku, a tak mu prý průvodčí začal vyndávat z kapsičky hrstě jednoleových bankovek, které si po cestě „vydělal“. No prostě si na nás stejně namastil kapsu :-).

    Do Brašova jsme přijeli kolem čtvrté hodiny odpoledne, ale byli jsme docela unaveni a měli jsme v plánu si najmout nějaký ten hostel, abychom se konečně vyspali někde v suchu a teple. Hned v nádražní hale jsme narazili na chlápka, který velice ochotně nabízel ubytování. Nejdříve nabídl za 35 lei ubytování někde na koleji v místnosti pro 20 lidí. To jsme odmítli a on hned změnil na dvou a tří lůžkový pokoj v podnájmu za stejnou sumu. To se nám líbilo více, ale Tomáš smlouval dále a neoblomně ho ukecal na 30 lei. Prodávající dělal útrpné výrazy ve tváři, jak moc jsme ho obrali, ale stejně si na nás namastil kapsu a to pořádně.

    Hned nás vehnal koupit si lístky na autobus a poté, co jsme si je koupili, nás nacpal do autobusu jedoucího do centra. Chvilku se nás ptal, odkud jsme a kam jedeme, ale to už jsme byli na náměstí před radnicí, kde jsme vystoupili a po asi pěti minutách chůze jsme došli do boční ulice zvané Hradební (Castelului), kde jsme vešli do jakéhosi zapadlého oprýskaného domu. Kolem právníka a inženýra jsme došli do třetího patra, kde nás ve dveřích vítala stařenka výšky asi 1,4 metru. Hned nám ochotně ukázala naše pokoje a byla velice milá. Ten chlápek (dohazovač) nám ukázal hlavní památky města na mapě a po zkasírování nás opustil. Ihned po příjezdu se strhla bitka o sprchu. Po osmi dnech v horách byla teplá sprcha tím nejlepším osvěžením, jakého se nám mohlo dostat. Nánosy špíny už byly dost velké.

    Když paní uviděla, jak jsme všichni vybalili své zaprasené, mokré a smradlavé věci z krosen tak spráskla rukama a raději odešla do svého pokoje. Naše pokoje byly zařízeny docela staromódně, ale naše požadavky byly velice skromné - teplá sprcha a postel nám plně postačovaly. Z balkónu byly vidět hradby Brašova, nad kterými se tyčila hora Tampa.

    Po sprše jsme se vyrazili do města najít nějakou slušnou restauraci. Prohlídku města jsme si schovali na zítra, a tak jsme po výměně peněz vyrazili opačným směrem, než bylo centrum. Ani nás nenapadlo, jak bude těžké najít v Brašově nějakou dobrou hospodu. Zeptali jsme se dvou mladíků a ti nám hned bez váhání doporučili Britanika pub na třídě Republika. Rozhodli jsme se nejdříve se někde navečeřet, a pak večer vyrazit do té Britaniky. Po asi půl hodině hledání jsme na rohu rušných křižovatek našli útulnou pizérii a restauraci.

    Objednali jsme si pět výborných Ursusů (po zkušenostech s pivem Skol, jsme už odmítli více experimentovat) a k tomu lahodné jídlo.

    Po výtečné večeři jsme se opět vrátili směrem k centru a hledali jsme tu hospodu, co nám poradili Rumuni. Cestou jsme se ale rozdělili a skupina si šla koupit nějaké sladkosti a já s Robertem a Karlem jsme hledali Britaku. Našli jsme nějakou podobnou hospodu, a tak jsme tam hned zamířili. Vešli jsme do jakéhosi podzemí, které bylo sice velice útulné, ale pivo zde bylo velice drahé (5 lei). Dali jsme proto jen jednoho Tuborga a poté co se k nám přidali i Pepa s Tomášem jsme vyrazili do skutečného Britanika pubu, který kluci náhodou objevili. Britanika pub se nakonec ukázal asi tou nejtvrdší a nejrumunštější hospodou ve městě. Nejdříve jsme museli projít úzkým průchodem, ve kterém postávaly nějaké šlapky. Hned za šlapkami se zahnulo doprava a sešlo se do sklepa, kde bylo to správné rumunské undergroundové doupě. Měli zde točené levné pivo (jediné točené pivo v Rumunsku). Sedli jsme si vedle nějakých metalistů a popíjeli pivko. Zvláště Robert se dostal do rány a celý večer se pak stal jeho one man show.  Byl prostě k nezastavení, a kdybychom v půl dvanácté neřekli, že jdeme spát, tak by tam snad propil všechny svoje peníze. Cestou přes náměstí jsme se pomalu došourali k našemu dočasnému domovu. Robert a Pepa si ještě odskočili na nějaký gyros. Já, Karel a Tomáš jsme přišli kolem dvanácté do bytu a nevěřili jsme svým očím. Veškeré mokré věci visely na šňůře a sušily se. Všechny věci, co jsme nechali na postelích, byly úhledně přendány a odloženy jinam. Zejména Tomáš, který nechal většinu svého oblečení válet se na posteli, byl překvapen, když zjistil, že má všechno složeno do komínků a vzorně vyrovnáno.

    Asi za půl hodiny jsme slyšeli nějaké tiché šramocení. Chvíli jsme váhali, kdo to je, ale pak jsme uslyšeli velice hlasité zatroubení do kapesníku. Tomáš prohlásil se 100% jistotou - „Pepa přišel“.

Den devátý – 6. 7. 2007

    Tak nádherně jako tehdy v Brašově jsem se už dlouho nevyspal. Po osmi nocích ve spacáku mi tato postel přišla jako ráj na zemi. Ráno jsme se nasnídali, sbalili své věci a pomalu se chystali na odchod. Robert měl malou kocovinu. Po tom co včera vyváděl, nebylo ani divu:-).

    S paní jsme se dohodli, že si zde necháme batohy na chodbě a pak se pro ně kolem páté vrátíme. Náš vlak jel z Brašova až v půl deváté večer. Po opuštění bytu jsme nejdříve zamířili k prodejně pekárny, kde jsme si koupili snídani a pomalým tempem jsme vyrazili směrem k nádraží. K nádraží to byla docela štreka.

    V hale jsme se snažili koupit si místenku na euronight do Budapešti a podařilo se nám to na mezinárodní pokladně. Kolem nás pobíhala neustále dvě malá cikáňata, která byla opravdu neodbytná. Až Pepa musel málem zakročit svými železnými pěstmi. Rozhodli jsme se, že si koupíme místenky na lehátka. Stály každého opět asi 350 korun na jednoho. Neměli jsme moc peněz nazbyt, a tak jsme tu částku složili z našich posledních peněž. Posledních pět lei jsme dali dohromady v padesátnících.

    Po nákupu místenek jsme se vrátili zpátky do centra a konečně jsme vyrazili na procházku po tomto krásném městě. Město Brašov bylo založeno ve 12. století Němci a v 15. století bylo hlavním centem celé Transylvánie. Dodnes se zachovala většina historického jádra a okolních hradeb.

    Třídou Republika (hlavní turistickou třídou) jsme došli na hlavní náměstí. Cestou jsme si vyměnili peníze a opět se to neobešlo bez následného šmelení a měnění peněz mezi námi. Robert se neustále podivoval nad tím, že za včerejší večer utratil asi 70 lei, ale když si někdo dává pivka za 5 lei, tak pak se není čemu divit.

    Uprostřed náměstí stojí velká gotická radnice z roku 1420. Náměstí je jinak velice pěkně upraveno a vedle náměstí je velká fontána. Z náměstí je to kousek k Černému kostelu, který je největší gotický chrám na východ od Vídně. Jedině já jsem nelitoval peněz a zaplatil jsem vstupné do kostela, který byl zevnitř nádherný.

    Po prohlídce okolí kostela jsme došli k dvěma bránám. Starší byla renesanční a byla velice malinká. Ta druhá byla klasicistní. S Robertem to už ale nebylo k vydržení, protože si pořád stěžoval na to, že má hlad (za všechno můžu já, přiznávám se).  Museli jsme tak navštívit bufet, kde jsme si dali výbornou klobásu v housce.

    Z bufetu jsme se přemístili na náměstí, kde jsem se já vydal hledat úzkou uličku, a ostatní si dali pravou rumunskou salmonelovou zmrzlinu. Uličku jsem po chvíli našel a vrátil se ke svým kolegům a také jsem si dal zmrzlinu. Chvíli jsme seděli na náměstí u fontány, když tu se k nám přichomýtnul nějaký dědek, který vypadal jako ožralý. Dědek byl velice svérázný a mluvil německy. Když mu Tomáš nabízel svoji vodu, tak mu dědek řekl, že voda stojí za prd a lepší je prý pivo. Myslím, že naši rozmluvu s ním poslouchala a nezakrytě se smála asi polovina náměstí. Náš rozhovor gradoval, když nám vyprávěl, kolik je zatáček z vrcholu hory Tampa. Nemohl si ale vzpomenout jak se řekne německy zatáčka. Pořád mlel něco o 23. Když mu Tomáš poradil, že zatáčka se řekne die Kurve, tak se dědek začal smát a označil 23 Kurven jako ganz gut. Dodnes nevíme jestli tím myslel zatáčky nebo lehké ženy.

    Úzkou uličkou jsme prošli bez obtíží a zanedlouho jsme byli u spodní stanice lanovky. Koupili jsme si lístky u nepříjemné ženské u pokladny a vyšli jsme schody ke kabince. U vchodu stál nějaký Rumun či spíše Tatar, jehož celodenní náplní bylo brát lístky cestujícím a projíždět jimi automat. Občas ale pouštěl na jeden lístek více lidí- zase nějaká rumunská šmelina.

    Lanovka překonala převýšení asi 400 metrů a cesta nahoru trvala asi 5 minut. Z horní stanice lanovky vedla široká cesta směrem k nádherné vyhlídce u nápisu Brašov na skále nad městem. Ze skalního ochozu byl úžasný výhled na celý Brašov a široké okolí. Na vyhlídce jsme se kochali asi 20 minut. Pak jsme vylezli na samotný vrchol hory Tampa, ležící v nadmořské výšce přes 1000 metrů. Odtud byl výhled také výborný.

    Cestou dolů jsme šli po svých a prošli jsme všemi těmi 23 zatáčkami. Dalším cílem byla bílá věž střežící západní stranu města. Robert už vyhlásil definitivní stávku a s námi už nešel. Od věže byl hezký výhled na město zase z druhé strany. Na celé západní straně se navíc dochovala v původní podobě většina hradeb.

    S Robertem jsme se shledali opět na hlavním náměstí a pomalu jsme se vraceli pro své batohy k paní do bytu. Batohy tu byly, tak jak jsme zde nechali. S paní jsme se rozloučili a na památku jsme věnovali jeden pohled Prahy. Bylo kolem páté a ještě jsme měli dost času na cestu na nádraží. Bylo dohodnuto, že nejdříve nakoupíme nějaké potraviny na cestu zpátky v místním supermarketu a pak zajdeme opět někam na večeři. Nákup jsme provedli asi za hodinu a dokonce jsme si s Karlem na místním trhu koupili i kus uzeného ovčího sýra. Nákup s námi provedl protřelý mazák Tomáš, ale nakonec se prodavači usmlouvat nenechali.   

    Pak jsme zašli do naší místní oblíbené hospůdky u křižovatky, kde jsme si objednali výbornou večeři. Vtipné bylo placení, protože jsme se dohodli, že čišníkovi vysypeme všechny naše rumunské peníze. Myslím, že z našich drobáků nebyl moc nadšený.

    Autobusem jsme se přemístili na nádraží a měli jsme ještě zhruba 40 minut do odjezdu našeho EN Ister. Na nádraží jsme mohli pozorovat nové stroje a techniku rumunských železnic. Zvláště nás zaujala jedna lokomotiva, která měla na čelních sklech záclonky a na palubní desce nějaké květináče s kytkami.

    Vlak přijel na minutu přesně (tak jak je v Rumunsku zvykem). Naše stevardka byla opět žena, tentokrát trochu mohutnější. Zjistili jsme, že s námi v kupé cestuje jeden Švéd. Trvalo asi půl hodiny, než jsme se nastěhovali do kupé. Výborná věc se pak povedla Robertovi. Na jedné zastávce nastoupili do našeho vagónu nějací turisté - dva chlapi a jedna holka. Neměli místenku, a tak začali hned na průvodčí anglicky, že nemají peníze, ale že by se rádi vyspali v našem voze. Průvodčí jim sdělila, že za malý obnos se to nějak vyřeší. Robert si z nich začal dělat legraci a velice nahlas zahlásil: „Podívej na ně, zase šmelí“. Vláďa to chtěl asi udělat zajímavější, ale tenhle ten výrok připadá Tomášovi, a jelikož se dotyční nebránili, pochopil jsem, že to nejsou Češi. Když se k nám blížili tak Robert opět velice nahlas poznamenal, že ty kluky by vyhodil (to sem neřekl), „ale že tu buchtičku bysme si klidně vzali“ (to sem řekl). Když pak tito turisté procházeli kolem našeho kupé, tak stáli u dveří Pepa a Robert. První kluk se na Roberta velice výhružně zamračil. Když pak procházela okolo ta holka („buchtička“), tak Robert prohlásil, legendární větu: „Chvíli jsem měl pocit, že mi ten kluk rozuměl“. Na to mu velice zamračená slečna odpověděla česky: „Taky že jo“. Tímto nás, hlavně pak Roberta zcela uzemnila. Tak ti turisté, co jsme si z nich dělali legraci, byli Češi…

    Chlapci zanedlouho po tomto debaklu zamířili do restauračního vozu a já jsem zůstal v kupé s Pepou a Švédem. Švéd se ukázal jako velice příjemný chlapík, se kterým jsem pokecal asi dvě hodiny. Nakonec se ukázalo, že je to doktor medicíny a že byl v Rumunsku se svojí celou rodinou (asi 35 lidí) na svatbě svého známého. Ve vlaku s ním cestovala manželka a jeho asi pět dcer (bohužel pro Roberta a Tomáše spaly v jiném kupé). Pánové se vrátili a průvodčí se jim pokusila vyšmelit nějaké pivo v plechovce, které nabízela levněji než v jídelním voze. Pánové jí ale sdělili, že mají pivo nakoupené z obchodu (tedy výrazně levněji než nabízela) a tak jim ho už nenabízela. Ještě před večerkou jsme stavěli na jedné zastávce, kde jsme zrovna byli skoro všichni nalepení u okýnek v uličce, a koukali jsme, co se děje na peróně. V tom Tomáš uviděl vystupovat z našeho vozu člověka, vypadajícího jak kříženec bezdomovce a pasáka ovcí z hor (později Tomáš zjistil, že se jmenuje Pedro :-). Tomáš neváhal a hned si toho fešného člověka vyfotil. Byla už tma, a když dotyčného člověka oslnil na nástupišti blesk, tak se hned prudce zastavil a hledal, jaký opovážlivec si dovolil ho fotit. Ihned našel Tomáše s foťákem v ruce. Chvíli proudila z jeho úst sprška nějakých rumunských nadávek, které však Tomáš ihned utnul slovy: „Good by Pedro“ a když ani to nepomohlo a dotyčný neustále něco mlel, tak ho Tomáš několikrát vyhnal pryč pokřikem „Pedro, go home…“ a Pedro nakonec odešel. Tuto krátkou debatu mezi Tomášem a tímto pochybným individuem sledovalo kromě nás ještě několik cestujících, kteří se stejně jako my evidentně dobře bavili.

    Zbytek večera jsme ještě dopili slivovici, dokonce si jedno kolo dal s námi i Švéd, a pak jsme si ustlali a šli na kutě.

Den desátý – 7. 7. 2007

    Nevím jak pánům, ale mně se na rozdíl od první noci cestou tam  spalo přímo královsky (po té slivovici není ani divu). Usnul jsem hned a probudil jsem se opravdu jen párkrát. Jediná nepříjemnost nás čekala na hranicích, kdy jsme se uprostřed noci museli vzbudit a nechat se zkontrolovat nějakým nevrlým rumunským celníkem. Budíček byl ráno v šest hodin, protože jsme měli přijet v sedm hodin do Budapešti. Vlak dorazil na místo přesně, my jsme se rozloučili se Švédem a vyrazili jsme si uschovat batohy v úschovně - už jsme to tu znali jako svoje boty. Po úspěšném uschování jsme zamířili Rákócziho ulicí směrem k centru. Šli jsme poměrně dlouho, než jsme stanuli na náměstí Ferenciek Tere, kde jsme ve velice výhodném kurzu vyměnili svoje peníze. Před směnárnou pak začalo další únavné šmelení, směňování bankovek a vracení dluhů.

Budapešťský hrad

    Od náměstí to byl už jen kousek do samotného centra města. Pěší zónou po ulici Vaci jsme došli až k hlavnímu náměstí v Budapešti - Vorosmarty tér. Protože bylo velice brzo, tak v ulicích nebyli téměř žádní turisté. Na tomto hlavním náměstí stojí hned několik krásných secesních budov a začíná zde také trasa starého metra z konce 19. století. Metro bylo velice roztomilé - vypadalo spíše jako vláček a pro děti a zastávka metra pod náměstím byla postavena a vyzdobena v secesním stylu. Když jsme viděli metro, tak jsme si řekli, že s ním musíme určitě odpoledne ještě jet. Naše další kroky směřovali přes Danubishovo náměstí směrem k největšímu kostelu v Budapešti - chrámu svatého Štěpána. Tento chrám byl vystavěn na konci 19. století v novorenesančním slohu a byl přímo nádherný. Odtud to bylo jen kousek k řece Dunaji.

    Od řeky se nám objevilo krásné panorama Budapešti s hradem Budou, hradní čtvrtí a Rybářskou baštou. Všemu vévodil nádherný Řetězový most. Tento most postavený v polovině 19. století je jednou z největších atrakcí města. Vchodu na most vévodí dva lvi. Měli jsme štěstí, protože dnes se konaly na mostě nějaké trhy. Z nepochopitelných důvodů jsme nemohli přes most jít po vozovce kolem stánků, ale museli jsme jít po chodníku. Dunaj v Budapešti je již velice široký a plaví se po něm na vltavské poměry přímo obří lodě.

    Na druhém břehu jsem zavelel doleva - podle mapy tu měla být výborná zkratka na hrad (nechtěli jsme použít drahou lanovku). Moje zkratka se začala poněkud prodlužovat, ale nakonec jsme došli k nějakému zadnímu vchodu do hradu. Zadním vchodem asi moc turistů nechodí, ale nám se podařilo v hradu zbloudit a nemohli jsme najít cestu nahoru k hlavnímu paláci. Asi po 20 minutách se nám to podařilo. Bohužel někteří nejmenovaní slabší členové skupiny (jeden) toho již měli dost a dávali svou únavu z památek nepokrytě najevo. Po hradbách jsme se konečně dostali před hlavní palác. Z hradeb se nám neustále naskýtal pohled na celé město Budapešť a řeku Dunaj i s Řetězovým mostem.

Parlament

Na hradě jsme se nenápadně vpašovali do jakési skupinky českých turistů, ale Tomáš začal hned vyvolávat konflikty s jistou paní v nejlepších letech, a tak jsme se raději klidili. Z hradu jsme pak zamířili k Rybářské baště. Před baštou byly už mraky turistů, kterých tu byly stovky. Tak tohle je Vláďo prvotřídní věta!

    Rybářská bašta vybudovaná v 19. století v novogotickém stylu má vyvolávat dojem hradeb a věží. Z bašty je nejlepší výhled na celé město i budovu parlamentu ležící na druhé straně řeky.

    Robert byl již tak zmožen, že se Pepa obětoval, a zůstal tu s ním a já s Karlem a Tomášem jsme vyrazili na krátkou obhlídku hradní čtvrtě. Ze všeho nás nejvíce upoutaly zbytky kostela sv. Markéty, ze kterého po druhé světové válce bylo jen torzo.

    Po shledání jsme sešli z Rybářské bašty směrem k řece a k Řetězovému mostu. Robert nutně potřeboval něco k jídlu, jinak by už déle po městě nechodil. Hned u vchodu na most jsme objevili stánek, kde prodávali klobásy asi půl metru dlouhé. Neodolali jsme a za lidovou cenu cca 130 Kč jsme si je koupili a pořádně jsme si na nich pochutnali. Zbývaly ještě jediné dva cíle, které jsme chtěli v Budapešti splnit - najít místo s točeným pivem a projet se starým metrem. Oba tyto cíle jsme se rozhodli spojit v jeden - vyrazíme metrem na pivo!

    Prošli jsme po mostě na druhou stranu řeky. Tentokrát jsme šli kolem stánků - více méně to byly všechno krámy stejné jako v Praze na Staromáku. Na mostě ale byla přímo tlačenice lidí a trvalo chvíli, než jsme se prodrali na druhou stranu. Tady si někteří mlsní členové výpravy koupili trdlo - jako by těch trdel už neměli po celou tu dobu v Rumunsku už dost.

    Pomalu jsme se vrátili na hlavní náměstí Vorosmarty Tér a vyrazili jsme do metra. Chvíli jsme postávali před automatem na jízdenky a přemýšleli, za kolik si je koupíme. Před námi byla ale nějaká tlupa cizinců, kteří si také kupovali jízdenky. Nějak jim to nešlo a přístroj se jim zasekl. Cizinci to zabalili a nastoupili do vlaku. Vlak stále ale čekal ve stanici. Byli jsme u kraje nástupiště, když na nás Tomáš zavolal, abychom udělali clonu, tak aby cizinci neviděli na automat, ze kterého jim s mírným zpožděním vyjeli jejich jízdenky. Po odjezdu jejich vlaku jsme sbalili jejich tři jízdenky, dokoupili další dvě a vyrazili na super cestu skřípajícím vláčkem. Na nástupní stanici jsme byli ve vagóně sami. Robert prohlásil, že toto metro asi slouží pouze turistům a místní s ním nejezdí. Jen, co to dořekl, vlak zastavil ve stanici a do vlaku se vehnal dav Maďarů. Rázem byl celý vagón zcela zaplněn a opět se ukázalo, že se Robert ve svých odhadech nikdy nemýlí.

    Cílovou stanici jsme neměli přesně vybranou, a tak jsme jeli, dokud se nám chtělo. Vystoupili jsme na zastávce Kodály Korund. Odsud to byly asi dva kilometry na nádraží. Cestou jsme měli v úmyslu najít nějakou hospodu s točeným pivem. Procházka to byla sice hezká, ale v dusném a teplém počasí se bez tekutin šlo špatně. Navíc tu nebyly vůbec žádné hospody, a když už tak byly zavřené. Nakonec jsem to vzal do svých rukou a dovedl jsem pány k naší hospodě, kde jsme začínali naše putování do Rumunska. Myslím, že stylovější završení výpravy jsme nemohli vymyslet. Přesně před 10 dny jsme zde seděli a byli jsme plni očekávání z toho, co přijde a pak jsme tu seděli se všemi vzpomínkami na naše putování.

    Hospůdka se nijak nezměnila, pořád to byl ta malá komůrka. Na rozdíl od první návštěvy jsme se okamžitě vrhli s chutí na pivo Arany Asok. Následkem vedra a týdnu stráveném na rumunském pivu nebo bez piva nám nyní toto pivo přišlo jako nejlahodnější mok. Nejvíce chutnalo Pepovi, který se nad ním prvně pohoršoval, ale podruhé si ho zamiloval. S mírnými obtížemi si Robert a Tomáš došli na záchod a po příjemných dvou pivech, které se v hlavě pěkně rozležely, jsme se chystali na nádraží. Ještě před odchodem nás pobavil velice drsně a nekompromisně vypadající řidič náklaďáku s asfaltem, který se při příjezdu pohupoval do rytmu písničky hrané v hospodě.

    Před odjezdem jsme si došli ještě na nákup, já pro kebab, a protože jsme to nějak podcenili tak jsme na vlak dali menšího sprinta. Tomáš a Karel ještě stihli za veškeré naše maďarské drobné koupit nějaké sladkosti - podle Roberta to byly tyčinky známé značky Boutny - kdo by je neznal.

    Hned při odjezdu nás zaskočili celníci, kteří přišli nečekaně brzy. Robertovi se nechtělo hrabat se pro pas, a tak to projel na řidičák. Slováci byli sice velice nepříjemní, ale nakonec ho pustili.

    Ve vlaku se vesele vzpomínalo na prožité zážitky a vypila se konečně i moje láhev vodky. V Břeclavi ale začalo nevyhnutelné - naše výprava se začala pomalu rozpadat. Robert zde vystupoval a nechal nás tak ve čtyřech. Další následoval Tomáš ve známé vesničce Prdubice. Do Prahy jsme dojeli jen ve třech. Karel nás opustil v Libni a my s Pepou jsme se rozloučili na hlavním nádraží. Tak se definitivně rozpadla naše výprava, výprava do rumunského Fagaraše. Myslím, že se vydařila výtečně.

Pozn. Po přečtení tohoto letáku se asi některým členům výpravy otevírá zlostí kudla v kapse. Omlouvám se všem, že si z nich dělám legraci (zvláště pak Robertovi), ale jinak to psát prostě neumím :-).

Veškeré popsané události a postavy, které v nich vystupovaly, jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je náhodná.

text by Vláďa

modré poznámky Robert

červená poznámka ???

Fotoalbum: Fagaraš; 2007

https://jm09.rajce.idnes.cz/Fagaras%2C_cerven_2007/

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

• Novinky
• Akce
  • Fagaraš; 2007
  • Kavkaz; 2008
  • Grossglockner; 2008
  • Raxalpe; 2009
  • Dachstein; 2009
  • Krkonoše; 2010
  • Grossvenediger; 2011
  • Jeseníky; 2011
  • Jizerské hory; 2012
  • Brdy; 2013
  • Stubaier Alpen; 2013
  • Králický sněžník; 2013
• Členové
• Kniha návštěv

Klub přátel bratrstva kočičí pracky

jm09@centrum.cz